Do fotbalového oddílu Novo Kladna jsem jako trenér nastoupil někdy ve svých čtyřiceti letech věku. V něm jsem vydržel zdaleka nejdéle, s malými přestávkami, způsobenými zhoršeným psychickým stavem i případnou hospitalizací téměř 10 let. V něm jsem si také udělal druhou nejvyšší trenérskou licenci. Hlavní příčinou všeho byl můj trenérský kolega Honza Abrhám. Byl to trenér, který fotbalu doslova propadl, kromě práce trenéra i v důchodovém věku fotbal stále aktivně hrál, sice nejnižší soutěž na úrovni okresu, ale také s hráči a proti hráčům o celé dvě generace mladším. Navíc, byl též držitelem druhé nejvyšší trenérské licence a kromě toho působil i v roli funkcionáře na Okresním fotbalovém svazu pro Kladensko-slánský region. Honza byl i skvělý člověk a dobře jme si rozuměli, třebaže věkově jsme byli od sebe dost vzdáleni. Když jsem vedle něho na Novo Kladnu začínal bylo mu už přes šedesát let a měl nárok na starobní důchod.
Ani nevím jestli ho vůbec pobíral, zato vím že stále normálně pracoval jako údržbář v domově pro seniory. Kromě fotbalu ,,se zbláznil“ i do sjezdového lyžování. V již pokročilejším věku absolvoval odborný kurs lyžařského instruktora a poté každý rok jezdil jako instruktor s některými školami na jejich lyžařský výcvik. Kromě toho vlastnil ve svém rodinném domě ve čtvrti Švermov i lyžařský servis, kde zájemcům instaloval i seřizoval lyžařské vázání.
S Honzou Abrhámem jsme si prostě sedli. A nejen proto, že i on fandil pražské Slavii, jako já.
Honza byl podstatně starší a zkušenější než já a proto byl hlavním trenérem on. Já mu dělal asistenta a vůbec mě nenapadlo se na jeho pozici nějak tlačit. A to ani poté, co i já jsem si udělal druhou nejvyšší trenérskou licenci.
Pamatuji se, že jsem ji absolvoval v Příbrami, která tehdy působila v nejvyšší fotbalové soutěži a nesla název Marilla Příbram. V té době za ní zrovna hrál a končil svou fotbalovou kariéru člen Klubu ligových kanonýrů, bývalý sparťan i český reprezentant Horst Siegl.
Trenérský kurs tehdy probíhal v areálu fotbalového oddílu Marilly a byl rozdělen do dvou zhruba týdenních částí. Bydleli jsme tehdy v prvotřídním hotelu a tam se i stravovali. Však také ten přibližně dvoutýdenní kurs vyšel účastníky na několik tisíc korun a to byl ještě z velké části hrazen Fotbalovým svazem České republiky. Abych byl upřímný, přednášky na kursu mě příliš nebavily.
Ještě tak metodika tréninků docela ušla, ale přednášky z biologie sportu jsem jedním uchem poslouchal a druhým vypouštěl. Naštěstí u závěrečných zkoušek v mém případě na biologii sportu nedošlo a zkoušky jsem absolvoval úspěšně a získal trenérský diplom. Ty zkoušky ale neproběhly v Příbrami, nýbrž v Praze na Strahově. Tam jsem se stal kvalifikovaným trenérem s licencí B. V té době mi bylo asi dvaačtyřicet let. Od té doby uplynulo patnáct let a já za tu dobu absolvoval nejméně pět takzvaných doškolení. Jedná se o odborné semináře, kterých se musíte jednou za tři roky zúčastnit a pokud se nezúčastníte pozbyde váš trenérský průkaz platnosti. Zatím si to hlídám a ty semináře absolvuji, třebaže mě moc nebaví a hlavně jsou mi svým způsobem k ničemu, protože fotbalem jsem si nikdy nevydělal ani korunu.
S Honzou Abrhámem, který vlastnil stejnou licenci jsme za trénování malých kluků nikdy nic nedostali. A to ještě možná Honza na té práci i prodělával, protože na zápasy venku jme jezdili mimo jiné i jeho autem a myslím si že náš chudý oddíl mu někdy ani ten projetý benzin neproplatil.
Ale hlavně nás to oba bavilo a bavilo to i kluky, které jsme trénovali. Jeden čas jsme v mužstvu měli současného vrcholového hokejistu, oporu áčka kladenských Rytířů Adama Kubíka v nejvyšší hokejové soutěži. Dobře se na něj pamatuji. Bylo mu tehdy asi 7 let, věkově patřil do mladší přípravky, ale my ho stavěli o dvě kategorie výš do žáků. Tam byl samozřejmě ze všech nejmenší a kluci vedle něho i proti němu tak o 5 let starší. Přesto se dokázal prosadit a občas dával i góly.
Byl by z něj jistě výtečný fotbalista, ale rozhodli za něj rodiče, když ho dali na hokej a s fotbalem pak proto přestal. Kromě něj jsme s Honzou trénovali v různých mládežnických kategoriích i pár dalších talentů, ale nikdo to tak daleko jako Adam Kubík nedotáhl. Pro mě bylo trochu pikantní, že jsem trénoval i děti svých bývalých spoluhráčů z kladenského dorostu.
S Honzou Abrhámem jsem za těch necelých deset let prošel všechny mládežnické kategorie od mladší přípravky až po dorostence. Jen muže jsem nikdy netrénoval. Je proto pro mě trochu zvláštní s nimi pracovat v současné době v PN -Bohnice.
Luboš Hora-Kladno