Svou současnou kolegyni Naďu ze zaměstnání ve spolku ,,Dobré místo“ jsem poznal asi před čtyřmi lety v bohnickém Peer-klubu. Tehdy ovšem ještě nebyla mou kolegyní, ale pacientkou bohnické nemocnice, zatímco já byl v ,,Dobrém místě“ zaměstnán už několik let a v Peer klubu jsem vykonával práci peera. Vzpomínám si jak Naďa ještě s jednou bohnickou pacientkou docházela do klubu na pravidelné kursy angličtiny, které vedl můj kolega i velký kamarád Andrej. Naďa mě zaujala již tenkrát svými zájmy ani ne tak o cizí jazyky, jako o literaturu a kulturu vůbec.
Když později Naďa svou léčbu v bohnické nemocnici ukončila a stala se zaměstnankyní ,,Dobrého místa“ a tedy i mou kolegyní v zaměstnání, velmi jsem to přivítal. Tím spíše, že přibližně ve stejné době můj kamarád Andrej odešel pracovat do Skotska a mě osobně najednou moc chyběl. Naďa přešla na jeho místo a sama začala v Peer klubu vyučovat angličtinu i němčinu, takže jsme se každý týden pravidelně vídali. Nemám sice takový zájem o cizí jazyky jako Naďa, ale přesto nás spojovaly stejné zájmy o literaturu. Občasně jsme si pak vzájemně vyměňovali knížky. Já nosil Nadě většinou ty v angličtině, nebo němčině, včetně učebnic a ona mě zase knížky mých oblíbených autorů. Díky ní jsem si rozšířil svou sbírku knih. Pak začala Naďa kromě Peer klubu sloužit pravidelně i víkendy přímo v ,,Dobrém místě“ na pavilonu 19 a vídali jsme se ještě častěji. Na devatenáctce se postupem času vytvořila skvělá parta právě z víkendových zaměstnanců. Do té neodmyslitelně patříme já i Naďa.
Když pak na jaře loňského roku začala první vlna koronavirové pandemie, byla to pro všechny členy naší víkendové party nepříjemná rána, protože devatenáctka byla najednou pro bohnické pacienty uzavřena a i my zaměstnanci jsme se přestali dočasně scházet. Dlouho jsme to ale nevydrželi. Už asi po měsíci po uzavření pavilonu jsme se aspoň my zaměstnanci Dobrého místa zase aspoň jednou týdně scházet začali, třebaže klienti k nám ještě docházet nesměli. Bohničtí pacienti se na devatenáctku vrátili až někdy začátkem léta a my pak s nimi pracovali až do doby, kdy byl pavilon kvůli druhé vlně pandemie opětovně uzavřen. K tomu došlo v polovině loňského října. Zpočátku, když počet nakažených byl ještě přijatelný ,jsme se na pavilonu 19 scházeli aspoň my zaměstnanci k pracovním poradám. V období těsně před vánoci jsme ale díky kritické situaci pandemie museli se scházením přestat. Nevím do jaké míry to bylo nepříjemné pro mé kolegy i kamarády z devatenáctky, ale pro mě hrozně. V té kritické situaci jsme aspoň byli v ustavičném kontaktu po telefonu. Vzájemný osobní kontakt ty časté telefonáty dokázaly nahradit jen částečně. A mě ten osobní kontakt scházel snad nejvíce. Moc jsem si na všechny ty lidi z naší víkendové party zvykl a uvědomil jsem si, jak moc si všech vážím. Vážím si velmi všech bez rozdílu. Každý z nás má nějaké přednosti i slabosti, ale jedno nás spojuje. Všichni musíme bojovat s psychickými potížemi a právě díky tomu jsme si tak blízcí. Vážím si velmi všech lidí z víkendové party, ale jednoho člověka z ní vyloženě obdivuji. Tím je právě kolegyně Nada.
Je jen minimálně starší než já a obdivuji ji i jako pohlednou a přitažlivou ženu. Stejně tak obdivuji její kulturní zájmy. Co mě však na Nadě zaujalo nejvíce, je skutečnost, s jakým úsilím se snaží pomáhat pacientům. Její pomoc je ovšem trochu jiná, než pomoc ostatních peerů. Zatímco jiní peeři, včetně mě samotného, pomáhají pacientům nejrůznějšími radami a utěšováním, Naďa prokazuje svou pomoc skutečnými činy. A v tom je ten nejpodstatnější rozdíl. Naďa neváhá , i když je sama v invalidním důchodu, pomoci pacientům finančně. Neváhá za méně schopné klienty jednat na úřadech a vyřizovat za ně jejich záležitosti, třebaže to vůbec nemá v popisu práce. Její trpělivost i obětavost je přitom snad nevyčerpatelná. Nevím to sice přesně, ale tímto způsobem nikoli pouhých rad a utěšováním, ale skutečnými praktickými činy se Naďa stará nejméně o pět pacientů ať už současných, nebo bývalých. Naďa je pro mě mezi všemi bohnickými peery jasnou jedničkou.
Luboš Hora -Kladno