Pokud bych snad měl volit nejvýznamnější osobnost celých českých dějin, vím jediné. Jistě bych se dlouho nemohl rozhodnout kdo by jí měl být a snad bych se asi ani nerozhodl, nebo bych na první příčku takové silně problematické volby zařadil osobností více.
Když takováto volba v České republice mezi vyloženými historickými laiky a v některých případech i historickými negramoty proběhla, zvítězil Karel IV.
A zde také vím jediné: Ten by se u mě na nejvyšších příčkách určitě neobjevil.
Oproti těm laikům a snad i historickým negramotům mám snad jednu přednost. Já historii vystudoval. A ta česká historie je hodně pestrá a hlavně hodně problematická.
Její hodnocení jedincem tedy subjektem musí nutně být vždy odlišné a pouze subjektivní.
Historie není matematika, nebo fyzika, kde jednoznačně a neměnitelně platí stanovené vzorce, definice či zákony. Cokoli se od nich nějak odlišuje je špatné.
Technické vědy mají ve všem tak jasno, až je to někdy skoro nezáživné a nudné.
Historie však mezi technické vědy nepatří. U ní neplatí žádné matematické vzorce, nebo fyzikální zákony. U ní není nikdy nic jasné a jednoznačné. Na historii lze nahlížet z různých úhlů pohledu a na stejnou historickou událost, nebo osobnost lze mít odlišné a někdy i dokonce zcela protikladné názory. Přitom lze jen těžko říci, který názor je ten jediný správný. Právě v tom má historie své kouzlo, které po této stránce technické vědy zcela postrádají.
Vraťme se ale k úvodní otázce, koho bych já volil za nejvýznamnější osobnost našich národních dějin. Hned v úvodu by mě napadlo, zda takovou otázku je vůbec možné položit. Ale budiž, když už jednou položena byla a to dokonce všem příslušníkům českého národa. Tam se stal vítězem Karel IV. Mě by se někdejší ,,otec vlasti“ nevešel ani do první desítky. Snad mám pohled na české dějiny zkreslený předlistopadovými názory, snad jsem ovlivněn marxistickým pojetím dějin a snad na ně nahlížím i z třídního hlediska. Dobře takové výhrady beru, ale také za nimi stojím a budu se vždy snažit je obhajovat. V každé společnosti existovaly protikladné společenské třídy/žel neodstranil to ani socialismus/, kterými v extrémní podobě byla třída utlačovatelů a utlačovaných.
Podle jednoho ze tří zákonů dialektiky je historie lidstva založena právě na jednotě a boji protikladů. Utlačovatelé a utlačovaní tvoří jednotu společenského řádu/je úplně jedno kterého/ a zároveň mezi nimi panuje vzájemný boj. Snad je to příliš subjektivní názor, ale já se ve svém chápání historie vždy stavím na stranu utlačovaných. Proto si v dějinách velmi vážím osobností, které se v historii postavili do čela boje utlačovaných proti utlačovatelům. V celé světové historii jich není zrovna málo. Jen namátkově ty nejznámější -ve starověku Spartakus, ve středověku třeba Jacques Bonhomme ve Francii, Watt Tylor v Anglii, později třeba Tomáš Munzer v Německu, Stěnka Razin v Rusku, nebo v nedávné historii 20. století Ernesto Che Guevara hned na dvou kontinentech.
I v samotných českých dějinách by se jich našlo dost. Jeden nad ostatní však dost výrazně vyčnívá, hlavně pro své nezpochybnitelné úspěchy. Mám na mysli Jana Žižku z Trocnova.
Už při vyslovení jeho jména jako bych slyšel vášnivý nesouhlas svých oponentů:
,,Vždyť to byl lupič, dokonce vrah, vždyť nechal ničit i ty nejcennější památky, vždyť rozkazoval vypalovat i upalovat. Nemohu ani nebudu tyto skutečnosti popírat.
Dám místo toho na závěr svého úvodu slova kronikáře žijícího ve stejné době jako Jan Žižka. ,,Jan Žižka četné půtky s mnohem početnějšími nepřáteli míval, nikdy však pole neztratil.“ Jan Žižka opravdu v jediné důležitější bitvě nebyl nikdy poražen. A tím se nemůže pochlubit žádný z vojevůdců světové extra třídy. A hlavně bojoval na straně utlačovaných proti utlačovatelům. Při volbě největší české osobnosti celé historie by s některými dalšími významnými Čechy nejpřednější příčky u mě určitě zaujal.
Právě proto začínám nový seriál ve kterém se budu snažit zachytit celý Žižkův život, obhajovat některé jeho jistě spíše záporné činy a snad i trochu zveličovat ty kladné.
Luboš Hora Kladno