Po pětadvaceti letech nenávistných konfliktů mezi Přemyslovci , za nichž se český stát ocitl na pokraji záhuby , odahrála se v noci ze 6. na 7. prosince roku 1197 nedaleko Prahy scéna skoro barvotisková.
Proti sobě té památné noci stála dvě nepřátelskká vojska připravená k bitvě . Zatímco řadoví bojovníci spánkem nabírali síli k nadcházející bitvě , setkali se jejich nejvyšší velitelé a současně oba hlavní protivníci na jednání , které místo nadcházející btvou skončilo nakonec nejen mírem, ale dokonce bratrským objetím.
Královští synové Přemysl později s přízviskem Otakar I. a Vladislav Jindřich nalezli pro svůj spor řešení přímo dojemné, nebývalé, po čtvrtstoletí intrik stěží uvěřitelné. Ale to co v kontextu s minulostí vyhlíželo jako bluf, bylo kupodivu mírněno vážně. Moudřejší ustoupí…. A moudřejší opravdu ustoupil moudřejšímu. Vladislav Jindřich, ač byl oficiálně asi půl roku českým knížetem, uvolnil místo na českém knížecím stolci svému staršímu, zkušenějšímu a schopnějšímu bratru Přemyslovi I. Statný Přemysl -muž rytířského vzhledu si přišel žezlo vydobýt válkou, ale dostal ho velkomyslným bratrským gestem . To doposud nebývalo v Čechách zvykem. Vladislavův čin , šlechetný, právě tak jako uvážlivě realistický, předznamenal kvalitativně novou éru českých dějin. Po pětadvacetiletech zášti mezi příslušníky vládnoucího přemyslovského rodu se dostavilo pětadvacet let shody dvou synů dávno mrtvého druhého doživotního českého krále Vladislava II.
Starší Přemysl se stal hlavou českého státu, mladší Vladislav Jindřic se spokojil s markrabstvím moravským.
Až do své smrti /roku 1222/ přijímal Přemyslovu svrchovanost jako samozřejmý výraz politické jednoty Čech a Moravy a podroboval se bratrově vůli nejen proto, že byla mimořádně silná , ale i proto , že úspěšně mířila k vysokým cílům. A těch také Přemysl Otakar I. dosáhl, když jako první mezi českými panovníky získal ne už pouze doživotní, ale dědičný královský titul.
Bratrské smíření Přemysla Otakara I. a Vladislava Jindřicha jako by bylo symbolickým předělem dvou věků-dobou českých knížat na dobu českých dědičných králů.
Luboš Hora-Kladno