,,Muž, který se směje“
Hugův romá ,,Muž, který se směje“ sice nepatří k těm úplně nejznámějším, přesto mě velmi zaujal a jsem velmi rád, že se mi ho podařilo sehnat v antikvariátu.
Děj románu se odehrává v 17. století. V té době se vyskytovaly v různých evropských státech , zejména ve Španělsku a Anglii tlupy, jejichž členům se říkalo comprachicos.
Byli to obchodníci s dětmi. Kupovali a prodávali děti, ale mezi koupí a prodejem některé z nich ,,upravovali“ podle požadavků trhu: chirurgické zákroky z nich dělali trpaslíky nebo šašky s tváří věčně rozšklebenou jakoby k smíchu. Zvlášť panovnické dvory byly odběrateli těch nešťastníků -bylo přece nutné starat se o obveselení panstva. Ale vysocí páni byli někdy i dodavateli dětí, které se jim staly z nějakého důvodu nepohodlnými.
Když koncem 17. století nastoupil na anglický trůn Vilém III., přišly pro comprachicos zlé časy, protože nový panovník se rozhodl všechny podezřelé kočovníky a zvláště obchodníky s dětmi, vyhladit. Comprachicos zmateně prchají po moři do Španělska a přitom zapomínají v Anglii děti. Bez dětí se prchá snadněji a přítomnost dětí v tlupě by je snadno usvědčila.
Za mrazivého a bouřlivého večera v lednu roku 1690 vyplula z jedné zátočiny Portlandského zálivu malá loď s jednou z těchto tlup. Když chtěl na loď nastoupit asi desetiletý chlapec, dospělí ho odstrčili a odpluli. Chlapec ,bosý a oblečený v námořnické bundě, která mu byla příliš velká a jen nedostatečně ho chránila při krutém mrazu, zůstal sám na pustém pobřeží. Namáhavě se vyšplhal po strmém srázu a vydal se na cestu po zasněžené planině Portlandské šíje. Byl jednou z obětí comprachicos, když jeho tvář byla chirurgickým zákrokem zohyzděna tak, jako by se stále smál. Jmenoval se Gwynplain. Za nezměrného utrpení v silném mrazu, jen chatrně oblečený a bosý se Gwynpain ploužil zimní krajinou. Při této až extrémně vysilující cestě doslova vyhrabal ze sněhu ubohoučké, zimou promodralé tělíčko dosud žijícího dětského nemluvněte, které tu nahé leželo na nahém prsu již mrtvé matky. Bylo to děvčátko. Gwynplain ho zachránil před jistou smrtí. Chlapec poté, ač sám nezměrně trpěl zimou a byl na hranici úplného vyčerpání nedávno narozené děvčátko nesl. Jakoby zázrakem oba přečkali i prudkou zimní vánici. Za strašného utrpení obou Gwynplain děvčátko donesl až do nejbližšího města. Tam bušil na dveře domů, ale nikdo mu neotevřel. Ve městě zrovna řádila morová epidemie a lidé se proto báli pouštět mezi sebe tuláky. Až konečně stanul Gwynplain s děvčátkem před maringotkou. Patřila potulnému komediantovi a mastičkáři, který si říkal Ursus. Ten teprve oba nešťastníky přijal. Ursus sice působil dojmem nerudného mrzouta, ale takový byl jen proto, že sám poznal mnoho lidské špatnosti. V jádru byl dobrým a moudrým člověkem. Polozmrzlé děti Ursus zachránil před jistou smrtí. Zděsil se sice z Gwynlainova znetvoření obličeje a navíc zjistil že zachráněné děvčátko je zase slepé. Přesto obě děti Ursus nevyžene a zůstávají u něho.
Časem mu pomáhají vydělávat na živobytí jako herci pantomimických scén.
Když dospějí, zamilují se do sebe. Vždyť slepá Lea nevidí Gwynpainovo znetvoření.
Svědectví vylovené z moře dokáže, že Gwynplaine je vlastně lord a dědic velkého jmění/ stal se obětí intriky, aby jeho místo mohl zaujmout někdo jiný/. Jeho práva jsou mu vrácena.
V rozsáhlém románu pak následuje množství dalších srdce drásajících zvratů, jak je pro Viktora Huga typické. Nejzajímavější je scéna, kdy Gwynplaine pronese ve sněmovně lordů svou první řeč. Je to přísná a nemilosrdná obžaloba světa, který se lord Gwynplaine naučil vidět očima zmrzačeného komedianta. Vznešení lordi se po jeho řeči rozesmějí. Smějí se nejen Gwynplainově strnulé grimase, smějí se především naivitě člověka, který místo obvyklých dvořanských frází říká pravdu. Už dávno neslyšeli ,,vznešení“ lordi něco tak směšného.
A právě Gwynplainova řeč a smích urozených lordů je vyústěním a skvělým naplněním hlavního smyslu tohoto skvělého Hugova románu.
Luboš Hora -Kladno