I když je mým oborem historie, okrajově se zajímám i o filozofii. Však také s historií dost úzce souvisí. Pokud by se někdo zeptal na mého nejoblíbenějšího filozofa z celé dlouhé historie této nejstarší vědy, odpověděl bych mu jednoznačně. Je jím francouzský osvícenec Jean Jacques Rousseau. A mám k tomu hned dva důvody. Rousseau mimo jiné zastával názor návratu k přírodě a ostře kritizoval nerovnost mezi lidmi, ať už společenskou, nebo majetkovou. Ale více o mém oblíbenci.
Jean Jacques Rousseau /1712- 1778/ ač se oficiálně řadí mezi francouzské osvícence, narodil se ve švýcarské Ženevě. Jeho osobní život byl plný strádání a snad právě proto dospěl ke svým pokrokovým a ve své době často vyloženě odsuzovaným názorům. Rousseau byl mluvčím drobné pokrokové buržoazie a odpůrcem tehdy protěžované vysoké šlechty. Jeho dílo z roku 1753 s výstižným názvem ,,Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi“ vzbudilo velký ohlas nejen ve Francii , ale i za hranicemi. Rousseau zde vyšel z názoru, že pokud žil člověk v prvotním přírodním stavu, vedl šťastný a spokojený život. Ukazoval, že nerovnost je důsledkem soukromého vlastnictví. Vystupoval proti němu, pokud bylo ve vysoké formě a bouřil proti útlaku a bídě sociálního řádu, proti despotismu i tyranům.
Jeho další dílo z roku 1762 s názvem ,,O společenské smlouvě“ je již svým způsobem bojem nejen za demokracii, ale též za svobodu a rovnost lidí. Dokonce v něm zdůvodňoval právo lidí povstat proti despotické vládě. Z tohoto díla vycházela i Velká francouzská buržoazní revoluce se svými hesly: volnost, rovnost, bratrství. Za francouzské revoluce z něho vycházela i ,,Deklarace lidských a občanských práv/1789/.
Rousseaua však nelze považovat za klasického osvícence. Jeho názory se vymykaly osvícenectví především ve víře ve všemocnost rozumu. Sám poukazoval na negativní stránky rozumu, především na korupci a bídu. Byl přesvědčen, že rozum nepřináší pouze pokrok. Nad rozum stavěl Rousseau upřímný cit. V citu také spatřoval , na rozdíl od svých současníků , základní a prvotní formu duševní činnosti. Dobře je to vidět především v Rousseauově románu psaném formou dopisů s názvem ,,Nová Héloisa“. Hrdinou románu je chudý prostý učitel a dívka Julie ze vznešené rodiny, kterým společenské předsudky neumožní naplnit velkou a upřímnou lásku. Tento román má název podle tragické lásky středověkého scholastika Abélarda a jeho žákyně Héloisy.
Rousseau byl odpůrcem civilizace, kritikem techniky a života na ní založeného. Propagoval svými názory návrat k prvotní přírodě a tím i společenské rovnosti.
Ve svém dalším románu ,,Emil, čili o výchově“ /1762/ se Rousseau ukazuje též jako vynikající pedagog. Shrnuje v něm svoje názory o výchově , z nichž čerpala inspiraci celá moderní pedagogika. Je to klasické dílo světové pedagogiky, přeložené do všech světových jazyků.
Po Rousseauově smrti racionalismem unavení lidé přijali jeho filozofii přírodního člověka a z tohoto Rousseauova názoru vyšel i významný umělecký směr – romantismus.
Luboš Hora-Kladno