Nechodím sice do kina, ale díky internetu mám možnost shlédnout velké množství filmů. Jsem vyloženě zaměřený na filmy z české produkce. Je to dáno tím, že dost dobře nedokážu porozumět mentalitě, myšlení ani způsobu jednání lidí žijících v zahraničí. Z těchto důvodů zahraniční filmy sleduji opravdu minimálně. Co se týká samotného obsahu filmů, nejraději mám ty, které reálně zobrazují určitý úsek historie, jedno zda z dávné, nebo jen nedávné minulosti.
Není to tak dlouho, co jsem díky internetu viděl film natočený v období normalizace, přesněji někdy v polovině 70. let minulého století. Film s poetickým názvem ,,Tam kde hnízdí čápi“ natočený podle knihy mě zcela neznámého spisovatele B. Nohejla mě přes dobu svého vzniku zaujal natolik, že jsem si ho pustil opakovaně. A teprve po druhém sledování jsem dokázal více proniknout do jeho hlavního záměru i smyslu.
Složitější na něm je především fakt, že se odehrává ve dvou sice časově jen minimálně vzdálených , ale zato ideologicky zcela odlišných až vyloženě protikladných obdobích. Tím prvním je dnes tolik kritizované období padesátých let minulého století a tím druhým naopak období takzvaného Pražského jara, ještě před intervencí vojsk států Varšavské smlouvy. Film diváka zavádí nejprve do prostředí české vesnice v 50. letech, kdy se zde zakládala zemědělská družstva. Hlavním hrdinou v podání Jiřího Krampola je předseda takového družstva, který však není žádným likvidátorem kulaků, kterých bylo v těch 50. letech jistě více než dost. Jeho protikladem by měl být naopak zámožný statkář, vlastnící větší množství zděděné rodové půdy. Ale tak jednoduše a jednostranně film zpracovaný není, což je na dobu, kdy byl natočen trochu unikátní. Je to vidět na obou hlavních postavách filmu, mezi kterými by měla panovat díky protikladnému společenskému postavení vyložená nenávist. Předseda družstva není žádným proti-kulackým rasem a statkář zase vznikajícímu družstvu nijak neškodí, dokonce mu chce zapůjčit v období žní k dispozici svou mlátičku. Oba dva jsou ve zfilmované knize spisovatele Nohejla kladnými postavami. Záporných postav je však ve filmu jinak celá řada.
To se ale ukazuje až v tom druhém období Pražského jara, který film také zobrazuje.
Je s podivem, že ve filmu, který byl natočen v období normalizace jsou těmi zápornými postavami spíše komunističtí funkcionáři z 50. let. Tou morálně nejodpornější postavou je bývalý komunistický instruktor z období počátků kolektivizace zemědělství a vzniku družstev, který se tehdy velmi horlivě stavěl za vznik družstev a proti svým odpůrcům neváhal použít i násilných prostředků.
Od období kolektivizace pak uběhlo více než 15 let a s hrdiny filmu se setkáváme po této době znovu, tentokrát v období Pražského jara. Předseda tehdy zakládaného družstva je sice stále jeho předsedou, ale teď ve zcela jiné společenské situaci, třebaže on sám se názorově nijak nezměnil. Někteří jeho spolupracovníci, v období kolektivizace mnohem horlivější i tvrdší než on sám najednou názorově zcela otočili. V období Pražského jara se společenská situace totiž obrátila a navrch mají v této době demokraticky smýšlející lidé. A z mnohých v nedávné minulosti zarytých drsných komunistů jsou najednou vyložení demokrati s protikomunistickým smýšlením. Jejich zájem je jediný. Urvat pro sebe co nejvyšší i nejvýnosnější společenské postavení. A v této ,,honbě za korytem“ se neštítí ničeho. Typickým představitelem takových lidí je někdejší drsný komunistický instruktor Marek, který nyní zastává vysokou funkci v novém demokratickém socialismu. A takových někdejších zarytých komunistů, kteří v období Pražského jara zcela otočili ve svých názorech jen proto aby byly stále ,,u koryta“ se našlo jistě velmi mnoho. Pro normalizační film je unikátní i fakt, že bývalý zámožný statkář, který během kolektivizace o svůj majetek přišel je ve filmu kladnou postavou. V období Pražského jara se mu naskýtá jistá možnost získat svůj zabraný majetek zpět, ale on ji sám odmítá.
Film ,,Tam kde hnízdí čápi“ mě nejen zaujal, ale i znovu přesvědčil, že některé filmy natočené v období normalizace mohou být i výrazně lepší, než jiné natočené už v demokratické společnosti po listopadu 1989.
Luboš Hora-Kladno