Jana Rožničková
S Janou Rožničkovou jsem se poprvé setkal v beřkovické psychiatrické léčebně v době, kdy jsem ještě neměl přiznaný invalidní důchod. Nebyli jsme tenkrát na společném oddělení, ale vzhledem k tomu, že jsem byl zrovna hospitalizován na otevřeném oddělení a mohl se tedy volně pohybovat po celé beřkovické léčebně jsme se mohli pravidelně setkávat.
Seznámil jsem se s ní přes jinou pacientku, se kterou jsem tenkrát za toho pobytu chodil. Obě dvě dívky byli hospitalizovány na stejném oddělení a navíc jako nejlepší kamarádky.
Jana Rožničková to byl unikátní případ ženy, jaké se vyskytují jen ve vzácných případech. Při našem prvním setkání jí mohlo být kolem pětadvaceti let. Já byl tehdy jen asi o rok, nebo dva starší. Jana neměla snad ani maturitu, byla vyučená, už si ani nepamatuji v jakém oboru. A hlavně měla už tehdy přiznaný invalidní důchod, zatímco já ještě ne.
Přes pouhé vyučení bez maturity měla Jana nečekaně slušné vzdělání, žel značně vázané na svou náboženskou víru. Ale Jana tu svou víru brala opravdu až mimořádně upřímně, plně jí věřila a co je nejdůležitější snažila se upřímně podle ní žít. Z těchto důvodů byla dobrá a hodná a vždy se snažila pomáhat ostatním. Ačkoli jsem tenkrát chodil s její kamarádkou, zamilován jsem byl naopak do Jany, nejvíce pro její příkladný způsob života, i když i vzhledově se mi opravdu líbila. Moje láska však byla pouze platonická a marná.
Jana byla totiž už při našem prvním společném pobytu vdaná. A třebaže s manželem, který ji trápil a patrně i ponižoval určitě nebyla šťastná, řídila se dle své křesťanské víry a nikdy by ho nedokázala opustit. Ona nebyla schopná mu ani jedinkrát zahnout. Tak silná a upřímná byla její náboženská víra. Proti takové víře já nemám to nejmenší, spíše ji obdivuji a člověku tak upřímně věřícímu i závidím. Jana přesně taková byla. Povahou skromná se i skromně a nemoderně oblékala, nelíčila se a přesto jí to vždy slušelo. Už přitom prvním společném pobytu jsme spolu často vedli dlouhé hovory někdy až téměř filozofické, ale to bylo vlastně všechno co mezi námi bylo. Snad jsem se jí i dokázal více otevřít než jiným ženám a to včetně těch se kterými jsem později i nějakou dobu žil. U Jany otevřít své nitro prostě tak nějak šlo. Měla mimořádné kouzlo a sílu osobnosti po duševní stránce, způsobené právě tou svou upřímně míněnou náboženskou vírou.
¨Nikdy jsme spolu po intimní stránce nic neměli, přesto jsme byli dobrými přáteli a řadu let jsme si pak dopisovali. Tenkrát se ještě nepoužívaly mobily a tak šlo o klasické dopisy.
I z těch bylo zřejmé, že Jana ve svém manželství trpí. Přesto by manžela nikdy neopustila.
Podruhé jme se setkali v době, kdy mi v Beřkovicích právě přiznávali invalidní důchod a byl jsem tam delší dobu. Tehdy jsem znovu usiloval o Janinu přízeň. Nebyl jsem sám. O pohlednou mladou ženu tenkrát usilovalo více pacientů. Neuspěl však ani jeden z nás. Jana dle své upřímné víry prostě už nadosmrti patřila jedinému muži-svému zákonitému manželovi. A to i přes fakt, že s ním určitě nebyla šťastná.
Naposled jsem se s Janou Rožničkovou setkal při jedné ze svých krátkodobých hospitalizací. To už nám oběma bylo přes třicet let. A Jana se v ničem nezměnila. Pořád upřímně věřící, pořád rozhodnutá být s manželem až do smrti, jak před Bohem slíbila. Při tom posledním setkání jsem už ani o Janu neusiloval. Už jsem věděl, že by to bylo marné. Ještě nějaký čas jme si psali. Pak mezi námi skončil i tento poslední způsob komunikace. Od našeho posledního setkání uplynulo už téměř 25 let. Dnes nemám o Janě žádné zprávy. Vím, že bydlela s manželem v České Lípě. Bydlí tam ještě? To nemohu s určitostí tvrdit. Jedno však ano. Pokud jsou oba naživu, určitě je s ním. A tak si na závěr své vzpomínky na pacientku Janu Rožničkovou mohu jen položit otázku. Kolik existuje takových žen, jako Jana? Moc jich určitě nebude, když jich je tolik rozvedených a tolik dalších svým manželům zahýbá….
Luboš Hora-Kladno