Dvojí tvář pacienta Břízy
S pacientem Břízou /jeho křestní jméno si žel již nepamatuji/ jsem byl v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích dvakrát. Poznal jsem ho ve dvou jeho zcela odlišných přístupech k psychickému onemocnění.
Poprvé jsem ho potkal při své druhé hospitalizaci, krátce poté co mu zemřela matka. Byl na ní zcela závislý a přestože byl již ve středním věku, byl absolutně nesamostatný a vůbec se nedokázal o sebe postarat. Jen s obtížemi třeba zvládal osobní hygienu, nedokázal si ani pořádně ustlat své lůžko a na oddělení nezvládal ani ty nejjednodušší práce, jako například zametání. Přesto mě něčím zaujal. Vášnivě se zajímal o zeměpis a dějepis. Oficiálně měl plný invalidní důchod z psychiatrických důvodů a jen základní vzdělání. Přitom v zeměpise i dějepise měl takové znalosti, že klidně mohl konkurovat lidem v těchto oborech vysokoškolsky vzdělaným. Všechny peníze ze svého žebrácky vysokého důchodu utrácel za odborné historické a zeměpisné publikace a třeba na sebe si nekoupil vůbec nic a v ,,civilním“ životě prý chodil venku jen ve starých montérkách. Kromě dějepisu a zeměpisu se o nic jiného nezajímal. V těchto oborech měl až neuvěřitelně vysoké vědomosti, ale jinak byl po všech stránkách zanedbaný. Zvláštní a kuriozní případ.
Při našem prvním společném pobytu patřil mezi nejodstrčenější pacienty. Když dostal na starost nějaké jednoduché manuální práce, jako třeba vytřít ložnici, raději koupil nějakému pacientu cigarety/on sám nekouřil/ a ten tu práci udělal za něj. Břízovi bylo tehdy asi pětatřicet let a byl tenkrát už smířen s tím, že bude doživotně hospitalizován v léčebně, nebo nějakém ústavu sociální péče, kde se o něj budou po všech stránkách starat, protože sám to nezvládal.
Uplynuly asi čtyři roky a my se v Horních Beřkovicích na stejném pavilonu setkali podruhé. Bříza se na mě z prvního společného pobytu ještě pamatoval. Já byl pořád stejný. Při tom druhém společném pobytu jsem ale potkal úplně jiného pacienta Břízu, než poprvé. Na oddělení byl mimořádně aktivní, zapojoval se do všech úklidů oddělení a sestřičky ho posílaly s různými vzkazy i dodávkami na jiná oddělení po celé léčebně. Najednou vše hravě zvládal. Nevím, jakým způsobem to za ty čtyři roky dokázal, ale z člověka, který se nedokázal postarat ani sám o sebe se stal někdo úplně jiný – člověk který zvládal pomáhat i jiným méně schopným. Pamatuji se třeba, jak na oddělení sprchoval a koupal těžce postižené pacienty, kteří to sami nedokázali.
V jednom ale zůstal Bříza přece stále stejný. Jeho vášnivý zájem o zeměpis a dějepis ho neopustil.
Při tom druhém společném pobytu si z propustky domů přivezl odborné zeměpisné i dějepisné publikace a každou volnou chvilku v nich doslova ležel. Pamatuji si, že byl i vášnivým sběratelem nejrůznějších map. Já se mu nejvíce zavděčil originální mapou Mongolska /v mongolštině/, kterou jsem mu přivezl z mé propustky a daroval.
Osobně jsem se už tenkrát hodně zajímal o historii, ale pacient Brýna se svým jen nejzákladnějším oficiálním vzděláním mě svými historickými znalostmi předčil. Poznal jsem to, když jsme často vedli hovory na různá historická témata.
Mě pak přeložili na jiné oddělení a od té doby jsem pacienta Brýnu nikdy neviděl a tedy nevím přesně kde a jak skončil. Jedno však vím docela určitě. V beřkovické léčebně jako doživotní pacient Bříza nezůstal. Naučil se v ní starat sám o sebe a díky tomu žít nikoli v ústavu, ale v normálním běžném životě venku .
Luboš Hora – Kladno