Míra Rusinger
Mezi mými kamarády z hospitalizací byla i řada bezdomovců. Vždy jsem je především litoval a nikdy jsem je nijak nesnižoval. A vzhledem k tomu, že jsem se s nimi vždy snažil jednat jako rovný s rovnými, našel jsem si mezi takovými lidmi i dost kamarádů. Vždy se jednalo o pacienty z léčebny v Horních Beřkovicích, protože ve všech ostatních psychiatrických zařízeních mě hned zařazovali na nejlepší oddělení, kde jsem se s bezdomovci prakticky nesetkal.
O jednom z nich Pepíkovi Kučerovi jsem vlastně už psal. Ale to byl ojedinělý případ. Ten si v takové situaci vždy uměl poradit sám a dokázal si i sám najít zaměstnání i s ubytováním nejen pro sebe, ale i pro svou přítelkyni. Drtivá většina ostatních bezdomovců to žel nedokázala.
Klasickým případem byl můj věkový vrstevník Míra Rusinger.
Míra byl sice hodně nezodpovědný, ale zároveň strašně hodný kluk. Ten by nedokázal ublížit ani mouše. Když ho někdo fyzicky napadl, vůbec se nebránil a klidně se nechal zmlátit třeba do krve a lehčích zranění, aniž by to poté někde hlásil. Dost dobře nechápu, proč ho někdo fyzicky napadl, když on sám nedokázal ublížit nikomu snad ani slovem a s každým byl ochoten se rozdělit o první i poslední. V beřkovické léčebně ho pravda nikdo nenapadl, ale příběhy které mi tam vyprávěl a které prožíval když se jako bezdomovec toulal z jednoho města do druhého, třebaže neměl v kapse ani korunu, byly hodně smutné. Kuriozitou bylo, že snad ani v té nejsvízelnější situaci nedokázal žebrat.
Peníze získával zajímavým způsobem. Ve městech prolézal paneláky a tam kradl. Ale dost unikátním způsobem. Ne, nikdy nevnikl násilně do žádného bytu. On kradl drobnosti které nájemníci nechávali ve společných prostorách domu a které neměli téměř žádnou cenu. Jednalo se nejčastěji o různé obrázky a ozdoby na chodbách paneláků. Jejich ztrátu pak ani nájemníci nikde nehlásili a proto také Míra nebyl nikdy soudně trestaný. Mírovi však tyto ukradené drobnosti umožnovali ,,venku“ přežít. Styděl se žebrat, tak místo toho ty ukradené drobnosti prodával za babku náhodným chodcům s tím, že nemá na jídlo, což ostatně opravdu neměl. Byl vždy hodně zanedbaný a silně pohublý, navíc s vyloženě dobráckou tváří, která jakoby jeho nenásilnou neagresivní povahu přesně vystihovala. Lidé se proto nad ním většinou slitovali a drobnosti od něj za pár korun koupili. Žel jídla si Míra moc nedopřál a většinu peněz utratil za nejlevnější alkohol, včetně například ironu/což je mnohaprocentní líh, jen do modra zbarvený modrou skalicí/. Tím se někdy opil doslova do bezvědomí a skončil v lepším případě v nemocnici, v tom horším na záchytce. Tu pochopitelně nikdy nemohl zaplatit, protože si nikdy nedokázal sám vyřídit třeba sebenižší sociální dávky. Protože nikdy nebyl agresivní, nikdy nikoho nenapadl, nikdy nikde nic nerozbil nebo poškodil, prakticky nikdo na něho nemohl. Nejvýše ho odvezli do psychiatrické léčebny, kde byl ale vlastně dobrovolně. Protože neudělal žádný trestný čin, nemohli mu nařídit soudní léčbu, takzvanou ochranku. Pamatuji si, že své beztrestnosti si Míra hodně cenil.
Míru jsem si při naší společné hospitalizaci dost oblíbil. Uměl pěkně vyprávět o tom co všechno zažil, i když to jeho vyprávění bylo většinou hodně smutné.
Pak se sám rozhodl z Beřkovic odejít, i když vůbec neměl kam. Pustit ho museli, protože hospitalizován byl oficiálně dobrovolně a hlavně nebyl nikomu nebezpečný. Tak jednoho dne z léčebny odešel, aniž vlastně věděl kam jde.
Když jsem pak ve třiadevadesátém čekal v Beřkovicích na důchod a kroutil tam svůj zdaleka nejdelší pobyt, přivezli náhle na naše oddělení pacienta v těžkém psychotickém stavu. Tím pacientem byl Míra Rusinger. Mlhavě mě ještě poznal z dřívějšího pobytu, ale přesto s ním nebylo možné komunikovat. Mluvil zcela z cesty, úplné a nesouvislé nesmysly. Na našem oddělení byl jen několik dnů. Jeho stav se vůbec nelepšil a tak ho přeložili jinam. A to bylo také naposled, co jsem Míru Rusingera viděl. Mě pak brzy přiklepli invalidní důchod a hned nato mě z Beřkovic propustili.
Třebaže jsem se v dalších letech do beřkovické léčebny opakovaně vracel, Míru Rusingera jsem už nikdy neviděl. Nevím vůbec jak a kde skončil. A to v době kdy jme se viděli naposled bylo nám oběma kolem pouhých třiceti let…..
Luboš Hora-Kladno