Anička Kotasová
Nejvíce kamarádů i kamarádek jsem si našel při své nejdelší psychiatrické hospitalizaci. Bylo to v roce 1993, kdy mi bylo 29 let. Ta hospitalizace se táhla od konce února téměř do konce roku. Ostatní pobyty byly svou délkou proti ní směšně krátké. V tom třiadevadesátém mi ale beřkovičtí psychiatři sami navrhli plný invalidní důchod a pořád se čekalo, jestli mi ho posudková komise schválí nebo ne. Proto jsem byl Horních Beřkovicích tak dlouho. Třebaže tenhle pobyt byl zdaleka nejdelší, vzpomínám dnes na něj možná nejraději. Našel jsem si během něj nejen nejvíc kamarádů, ale zažil současně i velkou lásku. Tou byla devatenáctiletá Anička Kotasová, malá drobná blondýnka, nanejvýše hodná a něžná a hlavně věrná. Vůbec jí nevadilo, že jsem o deset let starší než ona.
Pamatuji se, že na stejném oddělení jako já se tehdy léčil i její otec, za kterým chodila a tak jsme se poznali. Pocházela až ze severočeského pohraničí, konkrétně z Jablonného v Podještědí. Ani už přesně nevím jakým psychickým onemocněním trpěla, ani mě to moc nezajímalo, protože mi připadala zcela normální. Nikdy nebyla v nějakém psychotickém stavu, žádné bludy, nikdy nemluvila z cesty. Poznali jsme se na jaře, kdy jsem už byl přeložen na otevřené oddělení a mohl být denně celé dny venku v parku, kde právě kvetly mé tolik oblíbené kaštany. /Kaštanů je v beřkovické léčebně plný park./ A pod rozkvetlými kaštany jsme se také poprvé líbali, něžně i vášnivě. Bylo to tehdy kouzelné jaro toho roku třiadevadesátého. Byli jme oba zamilovaní až po uši a najednou nám vůbec nevadilo, že jme vlastně zavření v psychiatrické léčebně. Dokonce jsme si oba přáli, aby nás tam nechali spolu co nejdéle. U mě to nebyl problém. Já musel čekat na schválení invalidního důchodu. Anička ale byla v jiné situaci. Ona důchod neměla a při jejích jen lehčích problémech ani nehrozilo, že by jí ho přiznali. Pamatuji si jak schválně pořád říkala, že se na propuštění stále necítí, třebaže už byla zcela v pořádku i na to jak jsem jí se svými tehdy už bohatými zkušenostmi radil, co má psychiatrům říkat. Tak jsme společně prožili celé nádherné jaro i celé léto. Třebaže to bylo v léčebně přísně zakázáno, milovali jsme se denně, někdy dokonce i vícekrát. A podobně jako my i jiné partnerské dvojice, které se seznámily až v léčebně. Psychiatričtí pacienti jsou totiž mimořádně vynalézaví a místo k zakázaným věcem si přes všechna přísná protiopatření vždy najdou. Ostatně později při dalších hospitalizacích jsem se miloval i s jinými a nejen v Beřkovicích, ale už to nebylo ono, protože jsem k nim necítil to co tenkrát k Aničce. Tak uběhlo nádherné jaro i léto-možná nejkrásnější v mém životě. Kuriózně jsem ho prožil za plotem a mřížemi psychiatrické léčebny.
Pak nastal podzim. Listí na stromech nedávno kvetoucích kaštanů začalo pomalu žloutnout, dny byly stále kratší a jakýsi melancholický smutek jako by se snesl nad beřkovickou léčebnu.
A ta zvláštní melancholie jako by se aspoň na čas usídlila v mém srdci. V těch smutných podzimních dnech Aničku propouštěli, zatímco já stále musel čekat na důchod. Loučení bylo těžké.
Slibovali jsme si, že se sejdeme, hned jak mě propustí, psali jsme si dopisy plné lásky i krásných vzpomínek i po mém propuštění na konci roku, ale už jsme se nesetkali.
Uplynulo asi 15 let. Celou tu dobu jsme o sobě nevěděli a snad i oba zapomněli na to nádherné jaro a léto toho třiadevadesátého roku. Mě za tu dobu přibývalo hospitalizací i dalších známostí. Nutno napsat že všechny ty další hospitalizace a většina známostí byly krátkodobé. Až pak, v době, kdy mi bylo asi pětačtyřicet, jsme se náhle setkali. Kde jinde-v beřkovické léčebně v parku. A kuriózně zase bylo zrovna jaro a zase tu kvetly i voněly kaštany. A i po těch 15 letech bylo to setkání krásné a vzpomínali jsme oba na to první před půldruhým desetiletím. Anička se nezměnila. Snad jí přibyla léta, ale hezká byla pořád. A povahově úplně stejná, jemná a něžná. Pořád jsme se líbili jeden druhému. Ale jedno se přece změnilo. Anička se během toho patnáctiletého odloučení vdala, měla s manželem dvě děti a bydleli tenkrát někde v Mostě. V Beřkovicích byla stejně jako já jen na krátkodobé hospitalizaci. I když už jme byli jeden druhému nedostupní, stále jsme k sobě oba něco cítili. Něco více než bylo to tak časté fyzické spojení jako před patnácti lety. Žel pro oba bylo už pozdě. Snad může někomu připadat moje vyprávění jako hodně nedokonalý pokus o romantický příběh. Snad. Ale tenhle příběh je pravdivý, ten se skutečně udál v tom nezapomenutelném roce třiadevadesátém…..
Luboš Hora-Kladno