Karel Kryl
Svou úplně první hospitalizaci v psychiatrické léčebně jsem prodělal v roce 1986, tedy ještě za předlistopadového režimu, kdy bylo na psychiatrii a především v léčebnách vše mnohem přísnější. Pamatuji se, že při přijetí nám na celou dobu hospitalizace sebrali civilní šaty a my pak museli po celý pobyt nosit jednotný ústavní oděv a to včetně spodního prádla. Ústavní šaty byly tenkrát docela unikátní. Na pracovní terapii, což tenkrát ale nebyla žádná sranda jako dnes, kdy pacienti dělají jen drobné rukodělné práce, jsme nosili pěkně obnošené a seprané montérky a montérkové blůzy a na oddělení jsme se museli oblékat do starých a stejně obnošených a vytahaných teplákových souprav.
Ty montérky byly tenkrát ovšem tak nějak na místě, protože my v léčebně museli opravdu makat. Moje první práce tam byla- přidavač u zedníků. Zrovna se totiž opravoval rozsáhlý beřkovický zámek, kde bylo později umístěno hned několik pavilonů psychiatrické léčebny. Normálně jsem dělal maltu v míchačce a vozil ji k zedníkům v kolečku na místa oprav. Moc by mi to nevadilo, kdyby to nebylo uprostřed zimy, kdy jsem někdy při práci venku pěkně promrzl. Po nějaké době mě od zedníků přeřadili do ústavní prádelny. Tam bylo sice teplo, ale přesto jsem si moc nepomohl. Moje další práce spočívala v rozstřídění a přesného navážení špinavého prádla, které jsem pak dával do pračky. Bylo to prádlo z celé léčebny, včetně těžce chronických oddělení. A právě z těch přicházelo prádlo pomočené i pokálené. Dnes už spíše s úsměvem vzpomínám na to, jak z jednoho kusu prádla mi při třídění vypadl celý lidský výkal. Tenkrát jsem se z toho ovšem pozvracel.
Prostě ta úplně první léčba byla pro mě nejhorší. Téměř ze studijních lavic jsem se najednou ocitl ve společnosti mimo jiné soudem trestaných recidivistů i Romů. Tenkrát jsem se teprve učil, jak všechna ta přísná ústavní nařízení při léčbě různě obcházet a tak si pobyt aspoň trochu ulehčit. Když jsem se pak do léčebny dostával opakovaně, už jsem měl cenné zkušenosti z minula a vše bylo mnohem snazší. A skončilo to tím, že jsem pak po letech chodil na krátké pobyty do beřkovické léčebny, aniž bych vyloženě musel.
Nepříjemné prostředí totiž snášíte mnohem lépe ve společnosti dobrých kamarádů. A já měl to štěstí, že při každé z mých četných hospitalizací jsem si vždy nějaké našel. Později už to bylo snadné, protože celou řadu pacientů jsem znal z minulých pobytů.
Při té první hospitalizaci jsem ale neznal nikoho a nic. Proto také byla nejtěžší a zdaleka nejen proto, že proběhla za ještě předlistopadového režimu.
Z té první dnes vzpomínám především na Karla Kryla. To jméno samozřejmě nemá nic společného s kdysi populárním písničkářem, jde jen o ryze náhodnou shodu. Mě bylo při první hospitalizaci 22let, Karel byl už ve středním věku, mohlo mu být kolem čtyřicítky. Nastoupili jsme do Beřkovic téměř současně a téměř současně nás oba také překládali z uzavřeného oddělení na otevřené. Tam nás dali na jeden pokoj a tím pádem jsme byli i v jedné terapeutické skupině, které se tenkrát nevytvářely podle druhu onemocnění, ale nahodile podle pokojů. S Karlem jsme se rychle skamarádili, snad i proto, že i on byl hospitalizován úplně poprvé. Pracoval jako horník na šachtě na Mostecku a do léčebny se dostal kvůli nějakému konfliktu s nadřízeným v zaměstnání. Byl to vyloženě lidový typ člověka a takové mi vyhovují. Měl nutkání pořád mluvit, vyprávět a vše komentovat. Však jme mu také s ostatními pacienty přezdívali ,,lidový vypravěč.“ A lidový, to Karel Kryl opravdu byl. Nikdy ze sebe nic nedělal. Nikdy se nevyvyšoval nad ostatní pacienty a to ani ty nejvíce nemocné. Také se ale před nikým nikdy neponížil, i když mezi námi tenkrát bylo i několik vysokoškoláků s titulem. Byl prostě vždy svůj a svými ustavičnými řečmi a komentáři, kdy ale nikoho neponižoval, kolem sebe neustále šířil dobrou náladu, která byla v nelehkém prostředí tolik potřeba. Pamatuji se, že kromě zaměstnání na šachtě ještě dělal navíc trenéra fotbalu a o fotbal se i hodně zajímal. Také tohle nás sbližovalo. Já tenkrát samozřejmě ani náhodou netušil, že jednou budu také trenérem fotbalu. Snad ke všem pacientům se vždy choval vyloženě kamarádsky a nebyl schopen nějakého podrazu, nebo třeba jenom žalování. Mě si možná oblíbil o trochu víc. Propouštěli nás opět téměř současně a my si pak ještě několik měsíců po propuštění dopisovali. To ale bylo pro mě v minulosti, kdy neexistovaly mobily, ani internet docela typické. Podobně jsem si při svých prvních hospitalizacích, respektive po nich dopisoval s více pacienty i pacientkami. Karel Kryl byl ale ten úplně první z nich. Je to letos už pětatřicet let co jsme to s Karlem Krylem společně ,,táhli“ při naší první hospitalizaci.
Já se pak začal do Beřkovic docela pravidelně vracet k dalším pobytům. Potkával jsem při tom množství spolu pacientů z minula. Ale Karel Kryl mezi nimi nebyl nikdy. Od té společné hospitalizace v šestaosmdesátém jsme se už neviděli. Zůstala jen vzpomínka na něj spojená se vzpomínkou na úplně první hospitalizaci.
Luboš Hora-Kladno