MUDr. Todorov
Doktor medicíny Todorov nebyl Čech. Byl původem Bulhar, který však přesídlil za lepším do České republiky, kde získal i státní občanství. V léčebně v Horních Beřkovicích jsem s ním byl jednou. Byl těžce tělesně handicapovaný, když mu amputovali nohu těsně nad kolenem. Používal dřevěnou protézu, kterou si vždy na noc sundával. Kromě toho byl MUDr. Todorov těžký notorický alkoholik a díky oběma handicapům-amputované noze a alkoholismu nevykonával lékařskou praxi, ale byl v plném invalidním důchodu. Je však čemu se divit, že jinak mimořádně inteligentní i vzdělaný Todorov, který byl navíc i pohledným mladým mužem/bylo mu jen něco málo přes třicet/ propadl alkoholu, když se musel vláčet světem bez nohy. Alkoholismu ale propadl v tak silné míře, že si pamatuji na situaci, v jakém stavu ho do léčebny přivezli. Přijímali ho pomočeného, pokáleného i pozvraceného.
Na první dojem, velmi odpudivý pohled. Každý se mu po přijetí vyhýbal.
Když se však v léčebně dostal z nejhoršího, naopak až velmi důsledně pečoval o osobní hygienu. A za této situace jsme se více sblížili. Uměl už dobře česky, ale hovořili jsme spolu i rusky. Bylo to v období těsně po listopadu 1989 a MUDr. Todorov měl stejně jako já v Československu, tak i on v Bulharsku ruštinu jako povinný předmět. Stejně jako mě mu učarovala ruská klasická literatura a tak jsme spolu často hovořili o takových literárních velikánech jako byli Puškin, Lermontov, Lev Nikolajevič Tolstoj, nebo Ivan Sergejevič Turgeněv. V ruské klasické literatuře se skvěle vyznal a ovládal ji rozhodně více než já.
Původně ho chtěli přeložit na protialkoholní oddělení, ale protože se skvěle vyznal i v právech pacienta, odmítl to a museli ho nechat na klasickém příjmovém oddělení, což pro něho samotného v konečném důsledku znamenalo časově mnohem kratší pobyt za mřížemi psychiatrické léčebny, než kdyby si na protialkoholním musel odkroutit klasickou tříměsíční odvykací léčbu. Pamatuji si, že díky svému mimořádně sympatickému vzhledu i příjemnému vystupování byl v léčebně idolem žen a to i přes svůj fyzický handicap. Jen jedno jsem se od něho nikdy nedozvěděl. Za jakých okolností o nohu přišel. Sám o tom nechtěl mluvit a já zase neměl to srdce na něm vyzvídat. Také se pamatuji, že kromě rodné bulharštiny, češtiny a ruštiny ovládal ještě asi tři další jazyky. A v samotné medicíně se patrně také skvěle vyznal. Mnohokrát mi radil, jak bojovat s mým psychickým onemocněním i o jaké léky žádat lékaře psychiatry. Ti ho proto neměli příliš rádi, protože jim ,,fušoval do řemesla“ a patrně je svými medicínskými vědomostmi i předčil. Nepobyli jsme spolu na příjmovém oddělení dlouho. I díky jeho radám jsem si na lékařích brzy vynutil dobrovolné propuštění a brzy z léčebny odešel, zatímco on tam zůstal i nadále.
Dnes s odstupem mnoha let si ho občas připomínám. I když tenkrát nastoupil léčbu doslova v dezolátním a značně odpudivém stavu a i já sám jsem k němu zpočátku vzhlížel s odporem, nakonec jsme se spřátelili. A od té doby mám v sobě zakořeněné, že člověk, který v takové míře propadne alkoholu může na první pohled působit tak odpudivě a přitom může jít o osobu vysoce inteligentní i vzdělanou.
Luboš Hora-Kladno