Magistr Radek
Psychiatričtí pacienti nebývají jen životní ztroskotanci, kterým je psychiatrická léčba souzena už od mládí. Právě naopak, mnozí jsou poprvé hospitalizováni až třeba v pokročilejším středním věku. Občas se mezi nimi objeví i lidé s vysokoškolským vzděláním a dokonce i vysoce úspěšnou pracovní kariérou. Já osobně jsem byl hospitalizován se třemi doktory medicíny, dvěma doktory práv, několika inženýry i inženýrkami i několika magistry.
Kuriozním případem byl jeden doktor medicíny, dokonce si myslím, že měl i titul docenta a v každém případě byl svého času primářem na interním oddělení pražské nemocnice na Bulovce. Tenhle primář, jehož jméno si už ani nepamatuji, skončil v již téměř důchodovém věku jako vyložený životní ztroskotanec na chronickém oddělení beřkovické léčebny. Důvod? Propadl alkoholu a to natolik, že když na něj neměl peníze, kradl po samoobsluhách flašky s tvrdým alkoholem.
Více ale vzpomínám na jednoho lékárníka-magistra farmacie Radka, se kterým jsem se více skamarádil. V léčebně jsme spolu byli dvakrát. Při první hospitalizaci jsme se ještě příliš nekamarádili. O to více jsme se sblížili při té druhé. Důvod byl prostý.
Oba dva jsme v léčebně pracovali na rozvozu stravy z centrální kuchyně po všech pavilonech. Byla to poměrně náročná práce, kterou nemohl dělat každý. Spočívala v přesném složení nádob s jídlem tzv. várnic do nákladového prostoru nevelké skříňové Avie, přesně podle systému jak při objíždění jednotlivých pavilonů se várnice vykládaly. Ten kdo pracoval na rozvozu stravy, musel především přesně vědět jak po sobě bude auto Avie pavilony objíždět. Várnice pro pavilony poslední na řadě se proto musely v autě ukládat úplně dozadu a před ně pak várnice přesně podle toho, jaké pavilony Avie postupně objížděla. A pavilonů bylo v beřkovické léčebně asi 25. Když bylo várnic hodně, byl někdy docela kumšt je do skříňového prostoru auta složit. Na rozvozu stravy přitom pracovali vždy pouze dva pacienti. Aspoň jeden z nich musel už mít s rozvozem zkušenosti, aby zaučil toho druhého. Já dělal na rozvozu stravy asi 3x, takže jsem ty zkušenosti měl a při každé hospitalizaci mě proto dávali na rozvoz. Mě to vyhovovalo. Vstával jsem sice o hodinu dřív než ostatní pacienti a pracoval celý den od rána do večera, včetně sobot a nedělí. Zato jsem se ale vyhnul všem pro mě tolik protivným komunitám a psychologickým skupinám. Pacienti sloužící na rozvozu stravy byly tak trochu vyčleněni z ostatního kolektivu. Na náš pavilon jsme vlastně chodili jen přespat. Měl jsem více kolegů rozvozářů, ale nejraději vzpomínám právě na lékárníka-magistra Radka. Byl inteligentní a do všech problémů rozvozu se rychle vpravil. Tvořili jsme spolu snad nejsehranější dvojici, která kdy na rozvozu pracovala. A díky jeho vzdělání jsme si mohli pohovořit na vyšší úrovni než s ostatními pacienty. Prostě nám to spolu sedlo a klapalo, tím spíš, že i věkově jsme si byli dost blízcí, když Radek byl jen o několik let starší než já.
Měl ale závažné rodinné problémy. Právě se rozváděl a soud přiřkl původně společný byt pouze jeho manželce. Takže vlastně po propuštění neměl kam jít a byl by zůstal na ulici. Manželka ho odmítala k sobě pustit i na pouhou víkendovou propustku. Vždy když jsem já odjížděl na propustku k rodičům a on musel zůstat v léčebně, bylo mi ho líto.
Když mě pak z léčebny propouštěli, Radek tam zůstal. Primář byl k němu tak milosrdný, že ho v léčebně držel, dokud si nenajde nějaké bydlení. Ale najděte si bydlení z psychiatrické léčebny a ještě k tomu, když jste bez peněz. A Radkovi tenkrát nešla ani nemocenská, protože několik měsíců před nástupem do léčebny nikde nepracoval. Vyřešit tak obtížnou situaci je opravdu kumšt. O tom co se dělo s Radkem dál, jsem slyšel jen z úst pacientů, kteří se s námi léčili. Když jsem se po čase na stejný pavilon vrátil, někteří z nich tam ještě byli. A právě od nich mám ne zrovna veselé informace. Léčebna tenkrát Radkovi zařídila pokoj v nějaké horské chatě v Krkonoších, kde měl být zároveň zaměstnán na výpomoc v kuchyni, která spočívala hlavně v úklidu a mytí nádobí. Radek tam tenkrát opravdu nastoupil ještě s jedním beřkovickým pacientem a měli společný pokoj na té horské chatě.. Žel Radek tam prý dlouho nevydržel, jak později vyprávěl ten jeho společník z pokoje, který se do Beřkovic později vrátil.
Jestli mu mohu věřit, Radek se prý jednoho dne sbalil s vypůjčenými drahými lyžemi, že si jde zajezdit a už ho na té chatě nikdo neviděl. Kam zmizel a kde nakonec skončil, nevím. I když jsem se ještě později do Beřkovic znovu dostával na své krátké pobyty, o parťákovi z rozvozu stravy magistru Radkovi už jsem nikdy nic neslyšel….
Luboš Hora-Kladno