Nemohu začít jinak, než závěrečným monologem legendárního Cervantova ,,Dona Quichota“.
Důmyslný rytíř Don Quichote de La Mancha šel za svými neuskutečnitelnými ideály celým svým srdcem, celou svou duší s čistou myslí a upřímností. Přesto ho stíhala jedna prohra za druhou. Byl stíhán ustavičným neúspěchem i posměchem okolí. Ale přesto ze svých ideálů nevystřízlivěl. Nebo přece. Ve volném zpracování Cervantova Quichota s názvem ,,Zmoudření dona Quichota“ od českého autora z přelomu 19.a 20. století Viktora Dyka je trochu odlišný závěr- Těsně před svou smrtí vyslovil don Quichote několik slov, která si každý ovšem může vysvětlit po svém. Ta slova zní/ tedy aspoň přibližně/
,,Znám dva Quichoty, toho starého a toho současného. Tomu starému se posmívali a smích jejich nebolel. Toho současného litují a soucit jejich bolí. JSEM STÍN BÝVALÉHO QUICHOTA, VÍCE NIC“. Po těchto slovech rytíř smutné postavy Don Quichote de La Mancha zemřel. Zemřel proto, že vystřízlivěl ze svých neuskutečnitelných ideálů, bez kterých ale zároveň nedokázal žít. Je to komický, nebo tragický závěr známého románu? Záleží na úhlu pohledu. Podle mě na člověku, který jde za každou cenu za svými ideály a byt jsou neuskutečnitelné a byt ho stíhá prohra za prohrou, zůstává jim vždy věrný, nic směšného není.
Ale to jsem hodně odstoupil od tématu.
V dětství jsem býval dost obézní. Tenkrát ovšem nebylo tolik obézních dětí jako dnes a všechny se těšily posměchu svých štíhlých vrstevníků. Potkalo to i mě. Posměchu za svou otylost jsem si užil bezpočet. Lhal bych, kdybych teď tvrdil, že posměch okolí mě tehdy nebolel. Bolel a to dokonce moc. A všichni ti, kteří se mi tenkrát posmívali mají patrně vinu na mé pozdější psychické poruše.
Onemocněl jsem psychicky, třebaže svojí obezity jsem se v období dospívání po nezměrné dřině zcela zbavil. Naopak tloustnout začali pomalu téměř všichni ti posměváčci. Ale to už se u mě začala projevovat moje psychická porucha, na které mají určitě svůj díl i oni za svůj posměch.
Dnes v době, kdy mi do starobního důchodu chybí necelých 6 let, je situace zcela jiná. Téměř všichni mí vrstevníci i lidé podstatně mladší mají nějaké to kilo navíc. Někteří dokonce svou vizáží připomínají až živočichy z řádu tlustokožců. Já nemám snad gram nadváhy a to díky každodennímu sportování. Teď bych to měl vlastně všem těm někdejším posměváčkům vrátit i s úroky. Přesto se snažím to nedělat, i když musím přiznat, že někdy v rozčílení mi nějaká ta poznámka na otylost nějakého člověka ujede.
Přesto mě posměch okolí občas pronásleduje dál. Nyní určitě ne za obezitu. Ted mi někdo z okolí občas nešetrně nadhodí, že jsem malý, nebo už starý. Za to ovšem nemohu a nic se s tím nedá dělat. To již nelze změnit, tak jako jsem kdysi v dospívání změnil svou otylost. Proto ty nešetrné narážky všech těch posměváčků/naštěstí jich není mnoho, určitě mnohem méně než v dětství/stále bolí , tak jako kdysi ty poznámky na mou někdejší obezitu. Přitom ty posměšné poznámky často přicházejí od lidí, kteří jsou sice většinou vyšší a mladší než já, ale současně vzhledem ke svému mladšímu věku mají často docela slušnou nadváhu s pěkně narostlým pupkem. Jedno je mi ale jasné. Všichni ti tlustokožci mají možnost svou vizáž změnit. Přesto to neudělají, ani nedokáží. Já na té své nic změnit nemohu. Dokonalou váhu si ale udržet mohu a již celá desetiletí si ji také držím./Mnozí lidé dnes dokonce velmi kuriózně tvrdí, že jsem hubený./ Proto ty posměšné narážky od nich stále bolí, tak jako bolely kdysi dávno, když se mi pro mou otylost posmívali. A nejen to. Velmi nepříjemně to ovlivňuje i moji psychiku a snad je to i jednou z příčin mého psychického onemocnění a já mohu jen litovat toho, že nedokážu myslet a uvažovat tak, jako můj oblíbený literární hrdina – legendární ,,Don Quichote de La Mancha“ jeho aspoň přibližně vyřčenými slovy z románu ,,Všichni se mi smáli,ale jejich smích nebolel“…
Luboš Hora-Kladno