Po obloze se rozlila krvavá červeň zapadajícího slunce,do které potápím vždycky svoje myšlenky.Je jeden z krásných večerů a z mé mysli vyvstávají opět ty vzpomínky,jež mě nutí přemýšlet o sobě.Kdo a kde vlastně jsem? Jak je tomu dávno?Dva,tři roky?Byl taky takový něžný večer,kdy se denní ruch města ztišuje a nastavává klid.
Poprvé jsem ji zahlédl,když vycházela z cukrárny se zmrzlinou v ruce. ,,Skoro ti zavřeli,“pomyslel jsem si,neboť prodavačka právě zamykala dveře. Ta dívka oděná do lehkých růžových šatů,s jejímiž okraji si pohrával vánek mi něčím učarovala.Ona ale zamířila k parku a já šel dál,,po stopách vyhaslého dne,“jak jsem říkal svým procházkám městem.aké bylo moje překvapení,když jsem ji po půl hodině uviděl jít proti sobě. Byl to osud, nebo náhoda?
Moje rozhodnutí oslovit ji bylo tak rychlé,že jsem se nerozmýšlel ani vte- řinu:,,Ahoj,“hlesl jsem,když přišla blíž.Odpověděla nenuceně:Čau,a z výrazu její tváře nebylo poznat ani překvapení,ani opovržení,nic z čeho bych mohl poznat,co si o mně myslí.Jen se zstavila a čekala,co jí ještě řeknu.Vzpomněl jsem si,jak mi učarovala před tou cukrárnou a abych jí to připomněl,zeptal jsem se:,,Chutnala ti zmrzlina?“ ,,Ano,“usmála se a oči se jí zaleskly,jako by skrývala překvapení,že jsem si jí všiml už dřív.,,Nezajdem ještě na jednu?“to byla slova,kterými jsem se snažil navázat rozho- vor.Kývnutím hlavy souhlasila a ji navrhl,že za křižovatkou je malá kavárna,kde se podá- vají kromě kávy i zmrzlinové poháry a kde se příjemně sedí.Neříkala,že ji nezná,ale tvářila se,že jí to nevadí,spíš naopak,že je jí to příjemné,když si hraji na průvodce.Náš rozhovor po cestě vypadal asi takto:
-,,Bydlíš tady ?“
-,,Ne.“
-,,Daleko?“
-,,Hm.“
Když mi začala tak úsečně odpovídat,myslel jsem,že nemá zájem a nemá cenu se s ní dál zdržovat.Ale stačil jediný pohled do jejích modrých očí a bylo mi s ní perfektně.Pořád mě obdarovávala dobrou náladou i když zrovna mlčela.
Když jsme pojídali zmrzlinu,zeptal jsem se jí na jméno.V tu chvíli se na mě nechápavě podívala a pak začala rychle mluvit o tom,jak je ta kavárna pěkná,jak se v ní dobře sedí.Trvalo jen chvíli a její jméno jsem se už nikdy nedověděl.V tu chvíli jsem si říkal:,,Proč mi to tají, copak to nesmím vědět?“
avila se mnou dál a mně bylo pořád líp a líp.Vycházeli jsme z kavárny a já k ní cítil úplnou náklonost,vztah člověka k člověku.Přestože jsem ji vůbec neznal,pociťoval jsem něco,co ještě neznám.Když jsme mlčeli,nebo povídali jen tak o ničem,bylo mi jako nikdy před tím.
,,Budu muset jít,“vytrhla mě z myšlenek.Srdce se mi sevřelo při myšlence,že mě opustí.Rychle jsem začal přemýšlet o nové schůzce.Chytil jsem ji za ruku a zeptal se:,,Kdy se uvidíme a kde ?“Pozvedla hlavu,smutně se usmála a řekla:,,To je jedno.“ Při pohledu do jejích očí mi bylo jasné,že ji už nikdy nebudu moci držet za ruku. Nevím proč,ale připadalo mi,že vidím do budoucnosti,která byla skryta v těch očích. Nevím,jak dlouho jsme tam stáli zahleděni do sebe,ale myslím,že jsme spolu očima mluvili,spíš,že ona mi vše o sobě říká.Kdo je,co tady dělá,kde vlastně žije.Ano,určitě mi to říkala,jenže nevím co.Byl to takový divný pocit mluvit pohledem.Začala mě bolet hlava a hučet ve spáncích,strašný hukot.
Až v nemocnici jsem si uvědomil,že to hučení bylo troubení přijíždějícího náklaďáku a my jsme si nevšimli,že stojíme na cestě.Po uzdravení jsem se ptal doktora,co se stalo s tou dívkou,co tám stála se mnou.,,ProsímVás,byla už tma a vy jste tam ležel sám,polámaný,s rozbitou hlavou.buďte rád,že jste to přežil.“
Od té doby nevěřím ničemu a raději sním o dalekých zemích,kde bydlí ona,stojí ve vánku,usmívá se a kývá na mě…
(autorem ilustrace je: HelenOnline (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons)
