To, že kat Jan Mydlář popravoval sedmadvacet českých pánů /ve skutečnosti páni, tedy vysocí šlechtici z nich byli jen tři, dalších sedm patřilo do rytířského stavu a plných sedmnáct bylo ,,neurozených“ měšťanů/ dne 21. června roku 1621 na pražském Staroměstském náměstí vědí i lidé v historii jen průměrně vzdělaní. Kdo však byl skutečně Jan Mydlář a jaký byl jeho původ, ví už málokdo.
Tak tedy: Tento muž je nejen nejproslulejším, ale překvapivě i nejvzdělanějším popravčím mistrem v našich dějinách. Jeho životní osudy jsou více než zavrženíhodné spíše katovou osobní tragédií.
Jan Mydlář byl synem váženého chrudimského měšťana, který se původně připravoval na dráhu ranhojiče a magistra. Až na závěrečné zkoušky a samotnou promoci absolvoval celou Karlovu univerzitu. Bylo to v letech 1582-1586 a na Univerzitě byl mimo jiné žákem slovutného profesora Tadeáše Hájka z Hájku. Pak se ale v životě Mydláře dostavil osudový zvrat. Ten způsobila nešťastná láska. Už za studií prý medik Mydlář miloval půvabnou sestřenici, dceru chrudimského boháče Dorotku Mydlářovou. Kdosi neznámý mu ji však svedl a tím uvedl do pohybu drama jak šité na míru pro tragický román. Pro záchranu své cti se dívka nejprve vdala za ovdovělého starce, mlynáře Vanuru. Avšak zanedlouho, když smrt nechtěného dítěte učinila Dorotčinu oběť marnou, zemřel za záhadných okolností i její starý manžel. Vyšetřování ukázalo, že byl otráven. Jako travička čekala pak Dorotka v chrudimském vězení na svůj ortel. Ten zněl: ,,pohřbení zaživa“. Zoufalý Jan Mydlář se rozhodl svou lásku osvobodit. Bohužel ho nenapadlo nic lepšího, než vstoupit do služeb městského kata. Své lásce Dorotce tím však už neprospěl, protože pokus o její útěk ztroskotal, zato sám sebe navždy vyřadil z počestné společnosti tím, že se ve jménu lásky stal pacholkem popravčího mistra. Snad je tahle romanticko-tragická historie trochu přikrášlena autorem, který ji zveřejnil, kterým byl poměrně známý Josef Svátek, faktem však zůstává, že krvavému řemeslu se ,,pan magistr medicíny“ začal učit v roce 1586 nejprve v Chrudimi a poté jako pomocník staroměstského kata Václava Jaroše. Po smrti tohoto vyvrhele, který nejen popravoval a mučil, ale i prodával lektvary, stejně jako provazy po oběšencích a dokonce i samotné mrtvoly k pitvám, převzal Jan Mydlář jeho nezáviděníhodnou funkci. Jako samostatný kat se Jan Mydlář věnoval svému ,,řemeslu“ přes čtyřicet let, vlastně až do okamžiku, kdy při popravě zjistil, že na stínání hlav jednou ranou meče už fyzicky nestačí. Příběh který začal tragikou zmařené lásky má zajímavý konec. Díky svému zaměstnání se kat Mydlář dopracoval slušného majetku a díky svému byt ne zcela dokončenému univerzitnímu vzdělání získal i společenské uznání, což u profese tak opovrhované bylo skutečně výjimkou. Už na počátku své katovské dráhy se oženil s dcerou slánského mistra katovního paní Bětkou a s touto neobyčejně oddanou i obětavou ženou měl pět dětí. Manželé bydleli v katovně v Praze v místech, kde dnes stojí Uměleckoprůmyslové muzeum. Jednou z mnoha zajímavostí tohoto kdysi ponurého domu byla rozsáhlá knihovna s velkým množstvím svazků. Kat Mydlář byl prý skutečně horlivým čtenářem. Dožil se osmdesáti let a pohřeb prý měl jako velmož. Že by tragický osud nešťastné lásky skončil nakonec šťastně? Svědomí samotného Mydláře by určitě napovědělo víc….
Luboš Hora-Kladno