,,Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš!“ napsal Mistr Jan Hus obdivně na okraj jednoho z traktátů svého anglického předchůdce.
Kdo to vlastně byl Jan Viklef?
John z Wicleffa u anglického Richmondu / dále se budu držet českého označení Jan Viklef/ žil v letech 1324-1384. Byl profesorem teologie na oxfordské universitě. Skvělý myslitel a reformátor byl jedním z největších bohoslovců středověku. Usiloval především o nápravu tehdejší zesvětštělé církve. Sám také žil přísným apoštolským životem, aby byl zářným příkladem jiným. Vřele miloval svou anglickou vlast a údajně přeložil do angličtiny bibli. Jako zanícený reformátor byl sám autorem řady útočných spisů ostře kritizujících církev. Některá Husova díla mají později stejné názvy jako Viklefova, například ,,De ecclesia-O církvi“, nebo ,,De simonia-O svatokupectví“. Viklef neústupně volal po návratu církve k prvotní chudobě. Došel přitom až tak daleko, že kritizoval obecnou zkaženost a zavrhl celou existující církevní soustavu .
Pravá církev, tvrdil je společenstvím předurčeným ke spasení. Je neviditelná. Jediným vnějším znakem jejích příslušníků je vzorný život. Proti této pravé apoštolské církvi stojí viditelná, hierarchická, zesvětštělá a zavrženíhodná církev. Hlavou první je Ježíš Kristus, druhé Antikrist. Papež, který měl být zástupcem apoštola Petra na Zemi to znamená ze všech nejpokornější a nejchudší se v honbě za penězi proměnil ve velkofinančníka. Jeho hříšného příkladu následovala většina kněžstva. Světský majetek způsobil úpadek církve.
Ta je církví pouze navenek. Násilná vláda papežů není pro křesťany proto závazná. Obrodu křesťanství neprovedou mnišské řády, nevzejde od duchovenstva ani od papeže. Až potud se Vicklefovo učení shoduje s jeho současníkem, podobně smýšlejícím Čechem Janem Milíčem z Kroměříže i pozdějším následovníkem Mistrem Janem Husem. V taktice, jak nápravu církve dosáhnout je však Viklef od Milíče a Husa odlišný. Spoléhá na světskou moc a vyzývá ji, aby třeba silou vyvlastnila církevní statky a vrátila tak církvi původní apoštolskou podobu. Takové názory musely samozřejmě světské moci, především vysoké anglické šlechtě i zámožným měšťanům vyhovovat. Proto, když církev pranýřovala Viklefa za bludy a kacířství, nalezl její reformátor ochranu u šlechty, bohatého měšťanstva a dokonce i představitelů anglické královské rodiny. Proto také neskončil Jan Viklef na hranici, jako později Mistr Jan Hus. Ten šel ve svém učení již o něco dále. Vedle církve se na konci svého života dostal až na práh kritiky celé feudální společnosti tedy i jejích mocných světských představitelů.
Luboš Hora-Kladno