Mám mimořádně bohatou psychiatrickou minulost. Mám tím na mysli velké množství hospitalizací/byt většinou hodně krátkodobých/ v psychiatrických zařízeních. Chtěl bych zdůraznit, že všechny mé hospitalizace byly oficiálně dobrovolné a přes ten jejich vysoký počet jsem nikdy neměl léčbu nařízenou soudem čili takzvanou ,,ochranku“. Přesto jsem byl v minulosti často hospitalizován proti své vůli. V současné době jsem už delší dobu bez hospitalizace, naučil jsem se vážit si života na svobodě a i když mám stále se opakující psychické problémy, dostávám se z nich sám a po dalších hospitalizacích rozhodně netoužím.
Na bohatou psychiatrickou minulost zbyly četné vzpomínky i bohaté zkušenosti. A zbylo ještě něco. Větší množství kamarádů se kterými jsme to kdysi v psychiatrických zařízeních ,,táhli“ a společně přežívali všechny ty těžkosti kolem hospitalizace. Pobyt na uzavřeném oddělení v psychiatrické léčebně určitě není snadný. Pokud ho však prožíváte ve společnosti dobrých kamarádů značně si ho ulehčíte. A takových kamarádů i kamarádek mám díky bohaté psychiatrické minulosti větší množství. Třebaže již jsem delší dobu bez hospitalizace, s některými jsem stále aspoň v telefonickém spojení. Na jiné zbyly jen vzpomínky. Zažil jsem toho hodně v těch zařízeních, poznal velké množství nejrůznějších lidí a jejich charakterů. Kupodivu dnes s odstupem času musím napsat, že těch dobrých bylo podstatně víc, než těch špatných, byt všichni měli své problémy. Já zažil při svých četných hospitalizacích i to nejkrásnější, jako je upřímné a velké přátelství a dokonce i upřímnou lásku. Proto zahajuji cyklus svých vzpomínek na všechny ty kamarády a kamarádky, kteří zasáhli do mého života a v nejednom případě ho dokázali i ovlivnit.
Svůj cyklus zahájím vzpomínkou na velkou a upřímnou lásku s pacientkou z léčebny v Horních Beřkovicích Helenou Novotnou. Poznali jsme se v době, kdy jsem byl po těžkém úrazu -čtyřnásobné fraktuře hlezna. Tenkrát mi bylo něco málo přes třicet let a při fotbale jsem si zlomil všechny tři klouby v kotníku, z toho jeden z nich dokonce hned nadvakrát. Měl jsem nohu až pod koleno v sádře a mohl se pohybovat jen o berlích. Ne o těch francouzských, ale o těch dřevěných o které se opíráte v podpaží. Pamatuji se, že po tom těžkém úraze jsem je používal asi půl roku, včetně doby, kdy už jsem sádru neměl. Byl jsem tenkrát psychicky na dně, protože mnozí tvrdili, že budu doživotně kulhat a nikdy už se nebudu moci naplno věnovat sportu. Skutečnost byla nakonec taková, že za rok po úraze už jsem se zase honil na hřišti za míčem, aniž bych cítil sebemenší bolest. Že to dopadne takhle šťastně, to jsem samozřejmě nevěděl, když mě propouštěli z nemocnice, kde jsem po tom úraze strávil asi týden. Mám sklony k pesimismu, proto jsem na tom byl psychicky hodně špatně a nechal se ryze dobrovolně hospitalizovat v Horních Beřkovicích. Tenkrát naštěstí aspoň na otevřeném oddělení. Bylo to na pavilonu, kde v přízemí bylo mužské oddělení a v prvním patře ženské. Obě byla otevřená a tak jsme se mohli se ženami pravidelně stýkat. A tak jsem mohl poznat Helenu. Byla to původem Slovenka z Topolčan, ale vdala se do Čech, kde i po rozvodu už zůstala natrvalo. Strašně mi tenkrát psychicky pomohla. Přenesla na mě víru, že se uzdravím a noha bude úplně v pořádku. To se pak také opravdu stalo. Jsem jí dodnes za to dlužníkem. Tenkrát právě začínalo léto a my mohli být celé dny venku v parku. Helena se mnou chodila pravidelně na procházky a vůbec jí nevadilo, že se jen belhám o dřevěných berlích. Sblížili jsme se neuvěřitelně rychle a za dva, nebo tři týdny z toho byla láska jako trám. Helena byla o rok starší než já, pobírala velmi nízký invalidní důchod z psychiatrických důvodů a ještě měla problémy s kyčlemi, třebaže na jejím pohybu to nebylo poznat. V léčebně jsme spolu strávili necelé dva měsíce. Propouštěli nás téměř současně. Mě ovšem po propuštění čekalo doma ještě odstranění sádry a několikaměsíční rehabilitace. S Helenou jsme si ještě v Beřkovicích vyměnili nejen adresy, ale i telefonní čísla. Bylo však dost obtížné se vzájemně stýkat, protože ona bydlela až ve Stráži pod Ralskem, malém městě v severočeském pohraničí. Třebaže mě k sobě zvala, nemohl jsem jí, kvůli delší rehabilitaci navštívit hned. Tak jsme si aspoň telefonovali. A pak se stalo to, co mi Helena předpovídala. Po zhruba třičtvrtě roce byla moje noha zcela v pořádku. Nedlouho poté jsem vyrazil do Stráže. Cestování tam je poměrně složité. Stráž pod Ralskem totiž nemá železnici.
Jediné spojení je tam autobusem z České Lípy. Do Lípy jsem se po několika přestupech vlakem dostal. Tam sedl na autobus a vyrazil do asi 15 kilometrů vzdálené Stráže. Co na tom, že cesta z Kladna do Stráže zabere skoro půl dne. Helena mi za to určitě stála. Však také už na mě čekala při příjezdu autobusu. Strávil jsem u ní opakovaně vždy několik dnů. Bydlela v paneláku v maličké garsonce. Ač na tom byla díky extrémně nízkému invalidnímu důchodu finančně špatně, dala by mi první i poslední. Vždy mi vyvařovala jídla, která by si sama z finančních důvodů nedopřála. Přes den jsme chodili na procházky po okolí města, v noci jsme se mazlili a milovali. Byla až neuvěřitelně hodná i něžná.
Mám na ni ty nejkrásnější vzpomínky. Přesto ten krásný a upřímný vztah skončil nakonec špatně. Především ovšem mou vinou. Helena chtěla, abych se k ní nastěhoval. Já ale nedokázal opustit své rodné Kladno a proto k tomu nedošlo. A ona se do mého Kladna nastěhovat nemohla, protože tenkrát jsem ještě neměl vlastní byt a bydlel u rodičů. Ten krásný a upřímný vztah proto skončil nakonec nešťastně. Krásné vzpomínky na něj však zůstaly v mém srdci už natrvalo…
Luboš Hora-Kladno