Narodil jsem se bez sourozenců. Ani později jsem už žádné neměl. Přesto mám kamarády, ke kterým přistupuji jako k ,,bráchům.“ A je jich hned několik.
Vesměs všichni jsou to bývalí, nebo současní pacienti z Psychiatrické nemocnice Praha-Bohnice, kde jsem zaměstnán ve spolku ,,Dobré místo“ jako redaktor a takzvaný peer. I já jsem bývalý psychiatrický pacient. Poznal jsem dobře, že hospitalizace v psychiatrickém zařízení není vždy lehká. A právě to mě s mými ,,bráchy“ spojuje. Rozhodně nejsem nějaký ideál lidumila, ale aspoň se snažím svým ,,bráchům“ i psychiatrickým pacientům v bohnické nemocnici pobyt trochu ulehčit. Samozřejmě jen v rámci mých možností, které nejsou nijak velké.
Oblíbil jsem si ty pacienty a snad někteří z nich si oblíbili i mě. Když mi třeba současný pacient Jirka Vojáček řekl doslova: ,,My tě máme rádi, protože jsi na nás hodnej.“, dojalo mě to tak, že jsem jen stěží zadržel slzy. Podobně jsem se cítil, když mi třeba jiný pacient Karel Nutil v autobusu MHD, kterým jsme společně jeli z Kobylis do Bohnic, doslova vnutil tři cigarety -,,Ameriky“, jen proto, že já mu vždy, když mě požádal dal svou ,,balenou“.
Našel jsem si tak v PN-Bohnice asi pět svých oblíbenců, se kterými jsme se pak titulovali slovem ,,brácho“. Prvním byl pacient Matěj, který už delší dobu v Bohnicích není. Třebaže jsem mu tenkrát, když byl ještě pacientem daroval starší plně funkční mobil, nemám na něj žádné spojení. Matěj byl po několika letech v bohnické nemocnici propuštěn, ale patrně žít normálním životem bylo pro něj obtížné a mobil asi prodal. Nemám mu to za zlé. Matěj nemá žádné rodinné zázemí ani trvalé bydlení a v takovém případě je velmi obtížné zvládnout život mimo psychiatrické zařízení.
Jaké štěstí, že já mám ještě mámu a k tomu vlastní byt. Tohle si vždy uvědomuji při vzpomínkách na ,,bráchu“ Matěje. Dalším ,,bráchou“, který mi odešel do takzvaného chráněného bydlení je pacient Marek Rychtera. To je trochu jiný případ než Matěj.
Ten je určitě zodpovědnější. U něj je předpoklad, že život v tom bydlení zvládne. Jen mám strach z jeho dobrosrdečnosti. Marek je totiž až moc hodný a kamarádský. Pro kamarády by se rozdal a vůbec přitom nemyslí na sebe. Někteří bohničtí pacienti toho i zneužívali. Já sám si pamatuji, jak mi při zájezdu bohnického fotbalového týmu do Německa ,,brácha“ Marek doslova vnucoval: ,,Něco si vyber, já ti to koupím.“ Samozřejmě, že jsem si nic nevybral a ,,bráchovi“ řekl, ať si koupí něco sám pro sebe. Ted je Marek už několik týdnů ve chráněném bydlení. Jenže ne v Praze, ale jak jsem zjistil až někde v Posázaví. Ani nevím přesně kde. A co je nejhorší, Marek nemá mobil a tak se s ,,bráchou“ nemohu spojit. Ted si vyčítám, že jsem mu mobil také nedaroval, třebaže jsem to měl v úmyslu, ale už jsem to nestačil. Marek odešel z bohnické nemocnice příliš rychle a náhle. A odešli i další ,,bráchové“, jako Pavlík, nebo Kamil. Odešli, ale vzpomínky na ně zůstaly živé. Oni odešli, ale já v Bohnicích zůstávám jako zaměstnanec. A už si hledám nové ,,bráchy“. Několik takových nových adeptů se už přímo nabízí. A na ty staré nezapomenu aspoň ve vzpomínkách nikdy.
Luboš Hora-Kladno