Jsem náruživým sběratelem fotbalových dresů. Dokonce jsem své vášni propadl natolik, že je ve svém malém bytě už ani nemám kam ukládat. V klasických obchodech je však nekupuji, protože tam jsou pro mě moc drahé. Zato vymetám nejrůznější secondhandy, nejen v místech svého bydliště na Kladně a v Praze, kde jsem zaměstnán, ale i v blízkém okolí obou těchto měst. V mnoha sekáčích mě i mou vášen pro dresy už znají a někde mi i dresy schovávají. O svém sekáčském ráji ve Mšeci na Rakovnicku už jsem napsal několik článků. Tam díky mé reklamě dostávám dresy dokonce zcela zdarma. Znají mě ale i jinde, třeba v Rudné, Novém Strašecí, Kralupech nad Vltavou, nebo Unhošti. Z pražských secondhandů mám nejraději ty v Praze-Ruzyni a na stanici metra Luka. Letos začátkem října jsem se vypravil na Luka už po několikáté na kole. Respektive na kole nejezdím až přímo na Luka, ale na konečnou stanici metra ve Zličíně, odkud jsou to do mého cíle pouhé dvě stanice podzemní dráhou. Na Lukách je přímo u metra velký second hand, zaměřený na sportovní oblečení a tedy i dresy. Byl jsem tam už několikrát a vždy jsem si něco odvezl.
Mojí poslední návštěvou jsem byl ale nejprve trochu zklamán. V místním sekáči měli sice dresů dost, ale všechny byly fotbalových klubů, které už ve své sbírce mám. Takže ze sekáče jsem tentokrát vůbec poprvé odešel s prázdnou. Přesto se moje jízda na kole z Kladna do Zličína a poté metrem na sanici Luka vyplatila. Objevil jsem tam hned vedle second handu veliký antikvariát. I takový podnik je pro mě doslova rájem. Však fotbalových dresů vlastním již více než 500 kusů ale knih téměř 3000svazků. A právě knížek je v antikvariátu na Lukách tolik, že jsem to dosud
v žádném jiném neviděl. Podařilo se mi trochu seznámit s majitelem -jistým inženýrem. O své ohromné zásobě knih má dokonalý přehled. Stačí říct jakýkoli titul knihy, nebo jen autora a okamžitě vám na počítači zjistí zda požadovanou knížku na skladě má, případně u autora jaké od něj má na prodej knihy.
A nejen to. Má i dokonalý přehled, kde kterou knihu v té nezměrné zásobě hledat.
Když jsem před ním jen tak plácl, že sháním od psychiatra Jana Cimického jeho ,,Útěk do klece“, majitel odběhl mezi od země ke stropu zcela zaplněné regály a za pár minut jsem žádanou knížku držel v ruce. Nejen že jsem si ji hned koupil, ale zároveň zjistil jaké všechny knížky od Cimického má na skladě. Názvy některých jsem ani neznal. Žel jsem u sebe zrovna neměl dost peněz. Protože hodně šetřím a do knížek, kterých mám doma už tolik, nemíním příliš investovat, dostal jsem nápad. Můj již zemřelý otec propadl kdysi zájmu o cizí jazyky, kterých ovládal na velmi slušné úrovni téměř deset. V matčině bytě proto po něm zbylo velké množství cizojazyčných knih, učebnic i slovníků. Pro mě nemají cenu. Já se cizím jazykům nevěnuji. Co kdyby tenhle inženýr měl zájem i o tento druh knih? Ani mě moc nepřekvapilo, že zájem skutečně měl. Překvapilo mě však něco jiného. Jeho nezajímaly, dnes nejrozšířenější jazyky a tedy ani učebnice a knihy v angličtině, nebo němčině. Těch prý má na skladě spoustu. Když jsem se však vytasil se španělštinou, portugalštinou, nebo italštinou už nastražil uši. A když jsem pak začal mluvit o bulharštině a rumunštině, jazycích, které otec také ovládal, už projevil vyložený zájem o bulharské a rumunské knihy . Jen mě trochu zklamaly výkupní ceny. Prý za jeden svazek knihy dá tak ,,dvacku“, ikdyž vypadá jako nová. Táhnout přes dvacet kiláků na kole třeba 20 knih v batohu na zádech a pak za to dostat zhruba čtyři stovky, má to cenu? Dostal jsem ale jiný nápad. Co takle místo peněz si za dodané svazky vybrat
v jeho až neuvěřitelně zásobeném antikvariátu jiné knížky? Třeba zrovna toho Cimického a ty jeho skvělé detektivky z psychiatrického prostředí, které má a které já ani podle názvů neznám.
Majitel souhlasil a souhlasil jsem i já, byt prý to nebude výměna kus za kus. Pochopil jsem, že jako soukromník musí něco vydělat. Aspoň ale jednal férově a na rovinu.
A na to já slyším. A pochopil jsem ještě více, když mi sdělil, že rozlehlé prostory antikvariátu má jen v pronájmu, který mu ustavičně zvyšují. Slovo dalo slovo a přibližně za týden jsem cestoval na kole i metrem na Luka přes Zličín znovu. V batohu na zádech jsem měl asi 10 učebnic a slovníků bulharských a rumunských. Dám je možná pod cenou, ale copak se někdy budu učit bulharsky, nebo rumunsky? Pro mě nemají žádnou cenu. Jen v matčině bytě zabírají místo. Výměna v antikvariátu na Lukách pak proběhla podle předpokládaného scénáře. Místo zhruba dvou stovek korun za moje bulharštiny a rumunštiny jsem si odvážel dvě detektivky mého oblíbence známého psychiatra Jana Cimického. Svou sbírku jeho knih jsem rozšířil a mám jich ted už celkem patnáct. Myslím, že nakonec jsme byli spokojeni oba. Já i majitel- inženýr.
Luboš Hora-Kladno