Arcibiskup Jan z Jenštejna
Třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna /1347- 1400/ byl osobností problematickou. Zprvu byl kancléřem i přítelem krále Václava IV. Poté však jeho zarputilým odpůrcem.
Jenštejnové byli pražští zbohatlíci, povýšení do šlechtického stavu. Rodu Lucemburků sloužili už ve třetím koleně. Janův otec byl ministrem Karla IV., strýc Jan Očko z Vlašimi zase druhým pražským arcibiskupem.
Díky tomu Jan z Jenštejna vyrůstal v hojnosti a blahobytu. Navíc díky četným protekcím postupoval ve své kariéře umetenými cestami a dotáhl to až do významnéhoúřadu pražského arcibiskupa. Už jako chlapec získal sedm obročí , z jejichž výtěžku studoval nejen v Praze, ale také za hranicemi v Padově, Montpeliéru a Paříži. Před třicítkou věku se stal míšenským biskupem, potřicítce mu strýc arcibiskup uvolnil vlastní rezignací arcibiskupský úřad. Skvělá kariéra. Nutno však dodat, že v počátcích své arcibiskupské kariéry Jan z Jenštejna nežil zrovna životem příkladného křestana, což dobře popisuje Alois Jirásek v prvním díle své trilogie ,,Mezi proudy“ s názvem ,,Syn ohnivcův“. Nejvíce je Janu z Jenštejna vyčítán podíl na umučení pozdějšího českého světce Johánka z Pomuku / jinak církví nazývaného Jan Nepomucký/.
Když však Jan z Jenštejna onemocněl smrtelnou nemocí /patrně morem/ a poté se z ní jako zázrakem vyléčil, ve svém světském jednání zcela obrátil a stal se až fanaticky věřícím křestanem. Dal se prostě na pokání. Trávil čas v samotě , zanedbával výnosný úřad a dokonce se prý sám mrskával trnovými metlami.
V této době se až k smrti znepřátelil s bývalým přítelem králem Václavem IV. Dva svéhlaví a vášniví mužisi v mnohém byli natolik podobní, že je to nakonec znepřátelilo. Žel je jejich konflikty se bolestně podepsaly do tehdejší české politiky. Naštěstí Jan z Jenštejna poměrně brzy umřel ve svých třiapadesáti letech.
Luboš Hora-Kladno