Ze středověkých kronik ale i takzvaných trubadúrských písní i středověkých románů se můžeme dočíst , že panovník má rozdávat koně a zlato, roucha, vysoké důchody i bohaté pozemky. Pokud to skutečně dělá ,,nic neztratí a naopak všechno získá“. Navíc prý doslova, jak se píše v jednom středověkém románu: ,,Dary a utrácením se člověk stává vznešeným“. Feudál má prostě své jmění projíst, propít a rozdat přátelům. Morálka středověkého rytířstva přitom ještě požadovala , nejen aby rytíř mrhal finančními i movitými prostředky, ale aby to navíc dělal veřejně přímo a až s agresivní okázalostí.
Tyto požadovky na panovníky a rytíře jako by beze zbytku plnil český král Jan Lucemburský. ,,Král – cizinec“, jak je Janovi také říkalo rád udivoval jinou krajností. Roztočil obratem ruky fantastické jmění, aby se demonstrativně proměnil na chvíli doslova v žebráka bez jediného groše , ba i dokonce bez skývy chleba. Takové schválnosti ho dělaly ještě šlechetnějším. Bohatství a kombinace až s teatrální nezávislostí na majetku plnilo vlastně znakovou funkci, když dosvědčovalo královu urozenost. Chyba však byla v tom , že král dal do zástavy prakticky všechny své statky. Musel si peníze půjčocat a tím se zadlužoval více a více. Pokud dnes vyčítáme Janu Lucemburskému nedostatek smyslu v míře při rozdávání majetku , spatřovali
v tom feudálové v králi jeho největší přednost. Patrně i tehdejší česká šlechta by krále obdivovala, kdyby hýřil v českém království s ní. Jenže on pobýval převážně v cizině, kde hýřil s cizí šlechtou. Do Čech si jezdil jen peníze vypůjčovat. Čeští poddaní z jejichž mozolů Jan Lucemburský peníze vlastně získával, z králova hýření s cizinci zrovna potěšení neměli.
Luboš Hora-Kladno