ČÁST 3: PROFESIONÁLNÍ PŘÍSTUP KE KLIENTŮM S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM VE SLUŽBÁCH V CESTOVNÍM RUCHU
Budeme-li správně chápat speciální potřeby klientů znevýhodněných a tělesně postižených budeme tak naplňovat strategii profesionálního přístupu cestovní kanceláře k tomuto klientovi. Tito klienti netvoří stejnorodou skupinu osob.
Druhou skupinou klientů služeb v cestovním ruchu s postižením pohybového ústrojí jsou např.ti, co trpí změnami percepce, transferu a koncentrace pozornosti a kolísáním duševní výkonnosti.
Jedná se o osoby s kvadruparetickou či kvadruplegickou formou DMO, osoby po úrazech s poruchou míchy, klienti s nádorovým či degenerativním onemocnění CNS. Tyto osoby jsou většinou závislé na svém průvodci nebo blízké osobě.
V osobním životě totiž zůstávají v péči rodiny i v době dospělosti a tato závislost bývá nejen citová ale i ekonomická. Sociální zrání těchto osob je opožděné oproti vrstevníkům, kteří mají normální vývoj, provází je krize a frustrace, tzv.časná dospělost nastupuje s typickým zpožděním a nemá ani typický průběh.V sociální a zájmové sféře tito jedinci vyhledávají chráněná místa.Sdružují se do komunity podobně postižených a ztotožňují se s nabízenou skupinovou identitou. Součástí programu osobní samostatnosti a nezávislosti těchto osob by měla být schopnost mapovat a reálně hodnotit vlastní schopnosti a využívat dovednost jak se zachovat v obtížné situaci, umět požádat o pomoc a podporu v okamžiku, kdy to je potřeba. Cestování jako nová životní příležitost může přinést takto postiženým osobám příležitost k osamostatnění.
Onemocnění samotné představuje omezení v životních aktivitách vede u těchto klientů ke ztrátě sociálních kontaktů a běžných příležitostí k cestování a turistice. Nemocní vyžadují obvykle osobní asistenci a pomoc v každodenních situacích, nejsou zcela soběstační v sebeobsluze ( při jídle, osobní hygieně, při použití toalety aj.) Je u nich nutné omezit volný čas kvůli absolvování pravidelných léčebných, rehabilitačních a terapeutických procedur a tím předcházet náhlým třeba epileptickým či jiným záchvatům.
ODDÍL A: HLAVNÍ PRINCIPY V KOMUNIKACI S TĚLESNĚ POSTIŽENÝMI KLIENTY
Když je mluva klienta narušena, že působí nápadně a je nesrozumitelná, tak komunikace průvodce cestovního ruchu s postiženým klientem může přinášet zvláštní obtíže. U průvodce by klient s těmito projevy zvláštní komunikace neměl vyvolávat nechuť či přímo odpor ke komunikaci s ním. Mohou tuto psychickou bariéru pracovníků služeb vyvolávat už samotné nepotlačitelné pohyby, neuvědomělé posunkování a grimasování klienta, potíže se salivací (nadměrné slinění), problémy s dýcháním a nedostatky ve fonaci (tvorbě hlasu) při hlasitém verbálním projevu těchto klientů.Jedná se o poruchu řeči s přídatným projevem tělesné poruchy. Při osobním jednání s tělesně postiženými klienty i při hovoru o nich bez jejich přítomnosti bychom neměli užívat „zobecňující nálepky“. Užívejme proto označení „klient“, „host“, či jmenovitého označení včetně titulů namísto „vozíčkář“ nebo „postižený“ či „spastik“, nebo dokonce „invalida“.
Klient na vozíku, jehož síla rukou není nijak omezena, se skutečně dokáže pohybovat sám! Nesnažme se klientovi jakékoliv služby „navíc“ a pomoc nabízet či vnucovat.