Jednou z nejunikátnějších českých památek je chrám svatého Víta na Pražském hradě. Ten zná snad každý Čech a aspoň téměř každý ho někdy osobně navštívil. Málokdo však asi ví, že jeho současná podoba pochází až z první poloviny 20, století, třebaže ve své gotické podobě začal být stavěn už o zhruba šest století dříve.
Příležitost k jeho stavbě přineslo především povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, ke kterému došlo v roce 1344. Jednalo se tehdy o stavbu finančně velmi nákladnou, ke které nestačil ani značný přísun peněz z královské pokladny. Další finanční prostředky proto poskytly sbírky pořádané mezi věřícími, církevní prostředky i soukromé dary.
Od počátku bylo zřejmé, že nový metropolitní chrám vyroste ve stylu francouzských gotických svatyní, jejichž obdoba tehdy v českém prostředí chyběla. Právě kulturní závislost tehdejšího českého krále Karla IV. na Francii se projevila nejen při samotné stavbě, ale i při výběru hlavního architekta, za kterého byl vybrán Francouz Matyáš z Arrasu. S jeho osobností jsou také spjaty počátky unikátní stavby. Matyáš však v roce 1356 zemřel. Bylo proto nezbytné sehnat jiného neméně schopného stavitele. Karel IV. ho tentokrát našel v Německu. Geniálním pokračovatelem stavby se stal tehdy čtyřiadvacetiletý Petr Parléř, pocházející ze známé jihoněmecké stavitelské rodiny. Budování unikátní katedrály trvalo velmi dlouho. Teprve sedm let po Karlově smrti v roce 1385 dokončil Petr Parléř chrámový chor. Stavba byla už téměř dokončena, když vypukla husitská revoluce. Ta její dokončení na velmi dlouhou dobu přerušila. Ani po husitských válkách se ve stavbě téměř nepokračovalo a to po celá dlouhá staletí. Proto současnou podobu získala unikátní stavba až v minulém století.
Svatovítské katedrále přisoudil Karel IV. mimořádné poslání. Chrám měl v sobě spojovat církevní i státotvornou funkci. Z církevního hlediska byla katedrála hlavním chrámem arcibiskupství, obrazem církve i kamennou metaforou, symbolizující vítězný nebeský Jeruzalém a Bohem stvořenou i řízenou harmonii vesmíru. Zároveň vyjadřovala českou státní myšlenku. Ústředním místem stavby byl hrob patrona české země svatého Václava v nádherné Svatováclavské kapli.
Podobně jako ve Francii se stal Svatovítský chrám pohřebištěm panovníků. Kromě toho v katedrále docházelo ke korunovaci českých vládců. V prostorách katedrály byly uloženy i české korunovační klenoty a kromě toho i ostatky světců. Pražská katedrála se v původním Karlově pojetí tak stala místem, kde se významní mrtví setkávají s živými, aby se tu všichni obávali Posledního soudu, působivě zachyceného na mozaice vstupní jižní brány.
Luboš Hora-Kladno