Dne 19.3.2024 proběhla v Praze konference na téma Krize – nepříznivé události a jejich důsledky.
Vystoupila zde paní Magistra Farkašová z organizace Sofa na téma:
Jak mluvit s dětmi na téma sebevraždy.
Pro webový portál lidémezilidmi.cz zpracovala Lenka Nováková – editorka webu
Jmenuji se Kristýna Farkašová a budeme si povídat o tématu jak mluvit s dětmi o tématu sebevraždy. Že je to napadne na to konto, že to bude nějaká velká emoce a co já s tím pak budu dělat, když se dítě rozpláče. Že to bude horší, než kdybychom s nimi nemluvili, že je to taková nejčastější obava lidí, kteří do tohoto tématu jdou. My si dáme na začátek nějaký inspirující citát, na základě kterého si připomínáme, že víme o druhých jenom to, co nám svěřej a víc nevíme. A někdy nám svěřej a někdy nám nesvěřej. A když si povídáme o tom, jak s nimi mluvit, tak s nimi máme mluvit tak, aby nám měli chuť tu věc svěřit. Na světě se nedá moc jednoduše srovnat, kolik je kde sebevražd, protože se to v každých zemích nějak jinak počítá. A také se to každý rok mění. A my si můžeme říct, že téma sebevraždy se v roce 2022 týkalo 1300 lidí. Tak v republice je hodně lidí, to není zas tolik ne? A my vidíme, že téma sebevraždy hluboce lidi zasáhne. Když třeba jdete na školu, já občas jezdím jako krizový intervent na školu a jedno dítě zemřelo sebevraždou. Kolik dětí to otřese. Má takové veliké kruhy to téma. Kdy jednak si říkáme, že to téma samo o sobě umí dělat takový veliký dojezd a pak si také říkáme, že daleko víc lidí se pokusí o sebevraždu než ji uskuteční. A také je kolem toho hrozně debilní slovník. Šlo o slovo sebe-vražda. Spáchal sebevraždu. To téma viny tam máme v té verbální rovině hrozně vložené. Jako třeba další neúspěšný pokus o sebevraždu. Nejenže to je jako depresívní, ale zase se to nepovedlo. Další neúspěšný lidi si to čtou ve zprávách a mají z toho blbý pocit. Místo aby tam mohli vidět něco, co je dobrý, že se to nepovedlo. Že to zní, že je to blbý, že se jim to ani nepovedlo. Já se neumím ani zabít, říkají lidi jo.
A kromě toho, že máme daleko víc lidí, kteří se o to téma pokusí, než do toho tématu jde, tak máme daleko více lidí, kteří kolem tohoto tématu žijí. Už dlouho si o něm přemýšlí. Hodně blízko u něj stojí. Nikdy se nepokusí o sebevraždu, ale to téma s nimi hodně jde. U dospívajících bychom mohli uvažovat, že se jedná o šedesát dětí ročně, kteří takto na to zemřou a takových šest tisíců lidí, kteří kolem tohoto tématu takto žijí. Můžeme přemýšlet, že jsou tam různé věci, které tam do toho vstupují, logicky nás napadnou, to dítě se nemá dobře doma, to dítě se nemá dobře ve škole, že tam prochází nějakou šikanou. To dítě možná má nějakou psychiatrickou diagnózu, která je neléčená nebo ani se neví, že jí má nebo je léčená a stejně je to mizerný. To co tam docela často potkáme je, že děti mají nějaké tajemství, za co se stydí, co hrozně nechtějí, aby se někdo dozvěděl. To bývá často takový tíživý moment. Já mám nějaké tajemství třeba, můj táta je v lochu a já nechci, aby to o mě věděli. Nebo já jsem na holky a stydím se za to. Nebo cokoliv jiného. Třeba fyzického, mám obrovské znaménko tady hle a nechci, aby to někdo viděl. A to je hrozný, vypadám hnusně.
A téma ztráty jako takové znamená, že třeba dítěti někdo nedávno zemřel. A to kolik má naloženo v životě. Dospívající lidi mají tu zvláštnost, že si umějí klást otázky ostře. To my jako dospělí často neumíme a chodí na steč a věci čelendžujou, kam až to jde s těma věcma zajít.
A téma smrti a života je vlastně téma, které do toho období dospívání patří. Téma čelendžovat věci tam dost přirozeně patří. Jsme vlastně v oblasti, kde to téma je hodně po ruce. Není tak vzdálené. To téma smrti není dětem příliš vzdálené. A my to máme jako dospělí, často velmi zavařené. Pokud nám zrovna nedávno někdo nezemřel. Patří tam také ta nevůle být dospělý. To že se děti dívají na nás dospěláky, to tedy nic moc ne? Tak je tam taky velká chuť patřit mezi svoje vrstevníky a vidíme tam právě to dvojí, že se nám potkává velká nevůle, jak ten svět je ekologický nebo kam jde, dospěláci jak vypadají a vlastně má úplně malou možnost to změnit. Nemám prachy na to někam se odstěhovat a bydlet si po svém, je mi čtrnáct, je mi šestnáct. Tak když povídáme s někým o tématu sebevraždy, tak povídáme a máme různou zkušenost. Možná jsme tohle téma někdy zažili, když jsme byli mladí a dospělí. Možná někoho známe,kdo zemřel třeba nebo se o sebevraždu pokusil a možná nám někdo zemřel tímhle způsobem a podobně tak jsou děti, se kterými si povídáme. Ony mají různou zkušenost. Některé u toho tématu samy stály, někdo to zná od kamarádů, kteří mají sourozence a někomu takhle někdo zemřel. A my když k nim přistupujeme z nějaké pomáhající profese, tak se můžeme dívat do tří různých míst. Buď udělat prevenci, přemýšlíme o tom , jaké služby mohou být dopomocné, utvořit dobrou atmosféru ve škole nebo podpořit rodinu v těžkém místě nebo se učíme řemeslo a potom jak s dětmi mluvit na těžkém místě. A nebo ošetřujeme ztráty,tomu člověku takhle někdo zemřel a ten člověk se učí dál žít po té co ho ztratil. Je v proměněném světě. Někdy nám to ten mladý člověk nebo dítě dá naplácat a řekne, já se zabiju.
Já bych chtěla být mrtvá a jsme u toho tématu hned. Ale dost často to řeknou nějak kulantně. Oni se ptají na různé způsoby, jak se můžeme zasebevraždit. Jako třeba myslíte, že bolí, když člověk sní prášky než umrzne? Ale dost často k tomu místu jdeme přes to, že nám předkládá, že celkově je mu na světě mizerně. Já tady zatěžuju planetu, já si myslím, že bych tady ani neměl dýchat kyslík. Na mě tady nikdo není zvědavej. Stejně ze mě jsou jen všichni otrávení. To je často v takovém základním rozpoložením dítěte. V nějaké bezbřehosti takové bezvýchodnosti. Někde často to téma je blízko. Tak a kromě toho, že na tohle můžeme natrefit v tom rozhovoru, tak můžeme vidět, že se nám tam kupí další témata v kombinaci. Dítě si k tomu googlí a čte, shání si prostředky, povídá si o tom s kamarády nebo na příjmu. Ale taky můžeme vidět, že to dítě významně víc riskuje než by dříve dělalo. Třeba nikdy nestřídala kluky a teď se vyspala se čtyřma klukama do třiceti dnů.
Najednou je tam takový veliký předěl k takovému netypickému chování, jak to dítě neznáme. Tam často nějaké téma vespod je, když je taková rychlá změna chování v dětech. Nebo někdo je takový celkově zpomalený a najednou jde do rychlého tempa. Někoho poznáme hodně rozjetého a přitom byl nějaký celkově zmražený. Taková celková změna, která jde až jakoby k vizáži skoro. A dávají věci do pořádku. Někdy lidi říkají, to si nechej ať máš na mě památku. Nebo to musím ještě roztřídit. Naše role v tu chvíli je, že se na to ptáme, když jde dítě k takové malosti. Jestli myslí na to, že by raději nebylo a ono nám řekne jo. Jestli má na mysli sebevraždu a tu věc jako pojmenujeme. Musíme v tom být spíše civilní než dramatický, ale pojmenujeme ji. Je to důležitý, abychom měli pojmenování. A můžeme se dál ptát na různé věci podle toho, kam nás to dítě pustí.
Můžu se zeptat třeba, jak dlouho tě to trápí? Můžu se dozvědět, že týden, nebo že pět let. Můžu se zeptat kolik času to zabírá, jak často se to tak stane, že ho to napadne a to dítě řekne, no tak jednou za měsíc a jiné dítě řekne, no já na to myslím každý den, tak čtyři až pět hodin. A tam slyšíme, že to dítě je jinak obsazené tím tématem a můžeme se ptát dál. Třeba jestli má připravený plán.
Když jdeme s lidmi do těchhle těžkých míst, tak vevnitř často cítíme neklid.
Je to dost pecka, co říkají a nás to pak často vede do rychlého tempa, jako by strašně rychle to zachránit a překlopit. Ti lidé kolem toho tématu často žijou strašně dlouho, hrozně moc let, oni jsou vevnitř pořád s ním v kontaktu. To jenom my to slyšíme teď ven poprvé. Podle mě to není taková pecka jako pro nás, potřebujeme se ke svému klidu navracet, my to nemůžeme mít pořád. Ani lidi v profesi kteří jsou trénovaní nemají klid pořád, ale potřebujeme se k tomu klidu navracet. Říci dneska neotevřu vrátka. Jenom aby to dítě vědělo, že se o tom se mnou povídat dá. To je dobrá práce na naší straně. Takže se ptáme postupně a vidíme, kam nás ten člověk pustí a v té rovině, kam už nás nepustí, tak tam dál nejdeme pro ten dnešní den. Tam třeba půjdeme nějaký jiný den. Nebo třeba dítě přijde za námi samo.
Tady se dostáváme k místu, na co se lidi často ptají, co když jsem mimo mísu. Já se ptám a toho druhého to napadne, protože jsem mu to nabídla a on ježkovy zraky, vypadám tak, že bych se měl zasebevraždit? Moje zkušenost obecná je taková, že když je to hodně mimo mísu tak to poznáme a reakce bývá ježkovy zraky, to fakt ne! A to co je důležitý, co bych vám nabídla v tomhle místě, abyste zůstali dál v té reakci civilní tzn., že se ptáte svého dítěte, co je ve třídě. Ve třídě se někdo zasebevraždil a budete takhle postupně dotazama a ono řekne ne to ne to vůbec. To jsem ráda, ještě ty aby ses zasebevraždil. A když uděláme takovou reakci velikou, tak to dítě, kdyby to tam náhodou mělo protože na první dobrou nám to možná nekoupí, tak už znovu za námi s tím nepůjde.
Ok kdyby někde u tebe a u kámošů něco takového bylo, tak s tím přijď, tak je docela pravděpodobné, že by to dítě přišlo. Čím víc lidí máme kapacitu unést to téma a tím jako dáváme tu možnost, aby do toho tématu s námi vstoupilo. Důležité místo je, abychom uznali u těch dětí, že ta možnost sebevraždy otevřená je. Když jde dítě od vlaku domů, tak se může zasebevraždit na pět způsobů za pět minut. Skočí pod vlak, do řeky, pod auto ta možnost se zasebevraždit je otevřena v našich životech pořád. My ji jenom z nějakých záhadných důvodů nevyužíváme. Ale potřebujeme uznat, že ona existuje,když tomu dítěti říkáme to tedy zapomeň. Podle mě to se nesmí, to není na místě a toho se zase v tom životě neděje. Takhle paradoxně to téma zavírám. Ono nás tam pak pouštět nebude, my jsme ho zapeskovali a ono si od nás udělá odstup. A přitom to jediný, co my máme tady na těch křehkých vodách je to, že ten druhý v tom kontaktu být chce. A tak to je to místo, které potřebujeme podpořit. Kdyby dítě přišlo s tím, že má ty plány rozpracované na to téma sebevraždy, tak se určitě polekáme, potřebujeme se nejdříve rozklidnit, ok, čím větší téma, tím menší práce. Malinký kousek jenom s ním půjdu, malinko to tam otevřu a pak se ujistím, kdo další dospělý o tom ví, když byste byli ve školním prostředí nebo nějak institučně vázaní. Komu by se to dalo říct. Kdyby to dítě přemýšlelo, zda jsou dobří dospěláci z jeho okolí, tak komu by se to říct dalo. A je taky fajn dát dítěti nějaký kontakt malinko v bezpečí, kdy může zavolat kdykoliv a když vám v půl noci volá, tak možná nemáte zapnutý mobil. Takže tam kde dáváte kontakt na vás, tak buďte pečliví a dostalo se tam, kam se dostat dá. A zároveň nedělejte si násilí, že byste teď museli chodit se zapnutým mobilem non stop, směřujte dítě na služby, které existují. Je na vás kontakt kde reálně dostupní býváte. Takže zkoušíme hledat o koho by se dítě opřít mohlo, asi k tomu na němž jeho život leží a taky hledáme nějakou náplň na nějaké minuty a desetiminuty. Tak že si povídáme, musíme být autentický a upřímný, nemusíme mít skvělý slova, je důležitý, že tam jsme, jsme ten nejdůležitější člověk na světě, když někdo tam sedí, uznáváme, že jeto ta varianta vzít si život je otevřená a je dostupná pro nás lidi a je krajní a nelze vzít zpět. A to je její nevýhoda. Čili když mám variantu jak něco vyřešit sedmi způsoby, a jeden z nich nelze vzít zpět, pak jsem použila krajní variantu. To je ten obecný směr, který dětem v tomhle místě říkám.
Většinou když ten člověk si s vámi ještě povídá, tak to znamená, že sebevraždu posud nespáchal, nejspíš ho něco na tom světě drží. Může to být leccos, může to být pes nebo, že bude jaro nebo taková obecná naděje, že ten život bude mít ještě blbější než ho má teď, ale je docela dobrý vědět co to je. Abychom tohle místo mohli posilovat, aby ten člověk věděl, co mu tady ještě za to stojí. Tak že když někdo přijde s těžkým tématem, tak říkáme dva typy, je dobře, že to říkáš, to je skvělý, že si to myslíš. Ale to je dobře,že to říkáš, protože někdo o tom ví. Někdo to slyšel. Někdo třeba dospělý.
Vracíme se k tomu, abychom drželi alespoň trošku klid. Zkoušíme být nějak vlídní a víme, že těžký místa chvíli trvají. Neslibujeme žádný na růžovo, že to brzo se srovná nebo že raz dva tohle spravíme. Těžký místa zpravidla nějakou dobu trvají, ale hledáme cestu, kudy by bez těch těžkých míst šlo vylézt. Někdy musíme zapracovat, aby změna na našich životech nastala a někdy potřebujeme počkat a tuhle dospělost dialektem dětem klást můžeme.
Tak tady jsme měli krátký výhled do místa, jak začít povídat ten rozhovor na téma sebevraždy a nebát se slova sebevražda a teď se podíváme na téma, když někdo někoho nějakým způsobem ztratil. Je to téma plný viny, kdy ta vina je skoro vždycky. Často lidi přemýšlí o tom, proč to udělal ten člověk, jak to že jsem tomu nezabránila, jak to že jsem si toho nevšimla a pak proč mi to udělal?
Když mě to teď tak strašně bolí. Málo tak na mě záleželo? Že mě vystaví tak velké bolesti. Truchlení není jenom smutno a že se nám tam může objevit velmi leccos. A že někdo projde truchlením a je vzteklý jak čert a někdo projde truchlením, že nechce mluvit s nikým ani s těmi, se kterými předtím mluvil. Možná že to může vypadat hodně různě. A někdy lidi neudělají nějakou psychologickou figuru, kterou by mohli ven číst, někdy mají různé fyzické potíže. A tak rok po ztrátě běhají furt po doktorech, chvíli je bolí zuby, chvíli rameno, chvíli břicho, hlava furt něco.
Mají nepříjemné bolesti a takhle projdou truchlením. Můžou vypadat hodně různě a tak u nás všech kdybychom procházeli zármutkem, tak bychom našli různé způsoby, jak si o tom popovídat. A u dětí je to stejné. Je to hodně různé a hodně dlouho to trvá a také to různě vypadá.
A to co v těch místech nás často napadá je, že za to můžeme my. Že ten druhý si ublížil, zvláště když jsme v nějakém bližším kruhu k tomu člověku. A tak proč můžeme vědět, že tomu tak často není je, když jsou lidi po pokusu o sebevraždu v umělém spánku. A víc mluvíte s tou jejich rodinou, mluvíte s tátou i mámou, bráchou tak zjistíte, že každý z nich si myslí, že za to může. Máma že mu nedovolila výlet s klukama, táta že na něj řval minulý týden,brácha že mu celkově lezl na nervy. Když ten člověk se pak probere, tak udá ještě nějaký jiný důvod, který ho do toho místa vehnal. Vidíme, že si tam nadměrně na sebe klademe vinu. A že vidíme, že většinou je náš ten život složitej a má tak moc vrstev, že celkem nikdo nedal z bodu A do bodu B. Máme tam víc důvodů.
Jak to vypadá, když je nám smutno? Že to vypadá, že hodně mlčí. Kdo to s ním dovede v tom místě, kdo ho umí utišit a jak on to dělá? Co tak pomáhá? Aby bylo utišeno co on tam žije uvnitř. Jestli se někomu podobá. Třeba někdy se to nikomu nepodobá. Máma pláče, táta nemluví a já jsem furt vzteklej. Je to těžší než když to máte stejný. Maminka pláče tak pláčete spolu. Jak to má ten druhý zhruba a o čem se nemluví, co se vynechává, co se nesmí říkat.
Co můžeme projevit, když takhle víme, že pozůstalí po někom, kdo takhle zemřel. Tady si říkáme na takové zpevnění, že to není furt to stejné. Můžeme s nimi sedět, mlčet, poslouchat co oni povídají, nespěchat, dokonce můžeme použít i ticho. To druhé co jim můžeme nabídnout je, že když nás potkají tak na ně srdečně kývneme, pozdravíme je, jdeme do očního kontaktu, že se jim jako nevyhýbáme, takovým tím jako bychom je neviděli. A oni to citliví lidé mají tak, že já nevím, co mám říkat, tak ho raději vynechávám, abych ho nerušil nebo abych něco nepokazil. Často tam máme nejistotu, když potkáváme lidi, po těchhle ztrátách. Můžeme nabídnout praktickou pomoc a ta bývá dost vítaná, jako třeba, že s ním půjdeme na fotbal nebo třeba na výročí smrti se s ním půjdeme podívat na hrob. Nebo třeba pomůžeme finančně nějaké rodině nebo uděláme sbírku někde na škole pro toho, kdo takhle zemřel. Aby třeba bylo na pohřeb za padesát tisíc.
A to důležitý, co si připomínáme je, že když truchlíte v průběhu roku, tak nejste jako rok smutný, vy potřebujete v tom roce i žít. Tak že to co můžeme lidem nabídnout je taky společná sranda a zábava. Že jdeme do kina nebo na zmrzlinu. Nejlepší je, že když ta škále lidí, kteří okolo vás žijou je pestrá a s někým je to víc sranda a s někým je to psychologický, s někým je to víc praktický.
Takže každý z nás pro ty lidi něco znamenáme. Nějaký kousek světa. A je to dobrý, když se to naskládá, že všichni nemusíme chodit po špičkách a být velice důstojní a vážní. To dobrý co je po rychlých stránkách je dovolit těm lidem, aby se měnilo jejich rozpoložení.. Mluvíme, že ve čtvrtek půjdeme třeba do kina, ale ještě zjistíme, jestli má ten člověk ve čtvrtek na to náladu. Napíšeme si a on napíše člověče spíš ne. Já jsem si myslela že jo, ale ok nic se neděje. Je dobrý abychom uměli tak přirozeně zjistit jak na tom ten člověk je a že jeho rozpoložení se bude průběžně měnit.
Potřebujeme uctít ztrátu, když nastane, protože to je velké téma a protože se na něm všichni učíme se se ztrátou vyrovnat. A proto když nějakou ztrátu uctíme, tak zároveň my všichni zvládneme naše ztráty, které nás čekají. A také učíme děti jak vycházet se smutkem a se zlostí a se strachem a s pocitem vinny, že je to něco, co jako lidi sdílíme. Existují i dny, kdy se můžeme u tohoto tématu zastavit třeba desáté září. Existuje třeba pochod se svíčkou za ztracený život. Když s druhým mluvím podle tématu, tak se nebojím, co neumím neřeším. To už je teď jedno. Jsem tam co nejlíp, protože jsem to já, zkusím nespěchat, udělat jenom malý kousek, jenom jít do dobrého kontaktu s tím člověkem, aby věděl, že si se mnou povídá. Dá se se mnou mluvit proto, že jsem se zrovna z fleku nezhroutila ani neřvu a ani se nezlobím a proto se se mnou mluvit dá. Protože jsem zachovala určitou míru klidu na nějakém těžkém místě. A když v tom rozhovoru to se mnou houpne a vy cítíte, že vás fakt sevřel strach samotný, tak se srovnejte, běžte se napít, opláchněte si obličej, udělejte kolem sebe trochu péči a pak běžte znovu do kontaktu, udělejte technické obstarání sebe sama, abyste ten hovor zvládli.
A když ten hovor je na konci, tak se o sebe pěkně postarejte, protože takové hovory nás umějí vysílit a pak potřebujeme sebe dopečovat, abychom v té profesi mohli fungovat zdravě.
A abychom v této profesi být mohli když je náročná, tak se potřebujeme starat o svou stabilitu. Potřebujeme žít dobré blízké vztahy, protože to není jedno, my máme uhynout pro své klienty a žít dobré životy, tak jak je máme. Máme si dohledávat spokojenost v našich životech,máme se dostat k odpočinku a ne mít jako, že jsme tak dobří, že nepotřebujeme odpočívat. Potřebujeme rozumět tomu, že něco v té naší pomáhající profesi dovedeme a něco už ne, něco třeba posuneme v tom co posunout jde a co už nejde. Víme, že existují i jiné služby, do které dítě můžeme bohu díky i předat, že na to nejsme sami a že těžká místa jdou ukončovat. A že život pak je trošku změněný, ale ne už pořád takhle těžký. A že to je to,co těm lidem tady dopřát můžeme, ten zážitek, že ta míra zátěže se výrazně sníží. Ne že s ním mít blízký vztah, ale už s ním jde žít. A potřebujeme si v týmech práci dělit, být si vzájemně oporou. Mít supervizi nějaké doprovázení zvenku, nebýt na to sám na ta těžká místa. Moci se takhle vzdělávat na náročných tématech se zastávat.