Největší básník italského romantismu byl člověkem ve svém osobním životě nespokojeným a nešťastným. Narodil se ve zchudlé italské šlechtické rodině. Otec byl zkostnatělý aristokrat, fanaticky zbožná matka -ztělesněná přísnost, tvrdost a lakota a děti z nichž byl Giacomo nejstarší snad nikdy neviděly její úsměv.
V zatuchlém ovzduší rodového paláce vyrůstal chorobně citlivý chlapec Giacomo. Ostré slovo stačilo, aby se roztřásl. Když byl poprvé v divadle omdlel vzrušením. Od dětství ho trápily nejrůznější choroby a jeho křehké tělo bylo proto nehezky zdeformováno .
Proto se nesblížil se svými vrstevníky z městečka-posmívali se mu. Mimořádně, skoro zázračně nadané dítě si však našlo oblast, ve které mohlo svou potlačenou aktivitu rozvinout. Šlo o studium jazyků a antické kultury. Překlady z latiny a řečtiny, které Leopardi vytvořil ještě v dospívajícím věku, byly v odborném světě známy a ceněny.
Ale bylo mu jednadvacet, když přišla nejtěžší krize jeho života-zrak od dětství nadměrně namáhaný , mu vypověděl poslušnost. Vážná oční choroba mu znemožnila další studium-tedy to , v čem našel smysl života. V této těžké chvíli si mladý učenec objevil přírodu a poznal útěšnou sílu její krásy. Teprve nyní se v něm plně probudil básník.
Oč byl bohatší jeho vnitřní svět, o to byl chudší jeho život vnější. Jako kdysi marně toužil po lásce rodičů, toužil později marně po lásce ženy. Ale ženy nemají zájem o ošklivého churavce. Z marné touhy po lásce a bolestných citových zklamání vytryskly milostné básně, které patří k nejkrásnějším ve světové poezii.
Bolestně poznamenaný byl nejen jeho citový svět, ale i jeho názor na život. Náboženské iluze odmítl již jako dospívající chlapec. Zapůsobila na něho četba francouzských osvícenců, ale byl to jistě i vzdor vůči přepjaté zbožnosti rodného domu. Odmítne i iluze filozofické a vytvoří si vlastní filozofii bolesti jako odvěkého údělu člověka. I příroda utěšitelka se mu změnila svými živelnými zásahy v přírodu ničitelku , netečnou k člověku a jeho utrpení.
To, co Leopardiho vyřazovalo z družného styku s lidmi, vyřadilo ho nakonec i z podílu na boji za sjednocení Itálie. Po dvou vlasteneckých básních z počátků tvorby u něho už toto téma nezazní. Leopardi přijal bolest i jako úděl svého národa. Leopardi se po celý svůj život věnoval především básnické lyrice. I on zemřel poměrně mladý v devětatřiceti letech.
Luboš Hora-Kladno