2.část
Jak již jsem uvedl prožil Alexej Maximovič Peškov až extrémně těžké dětství
i mládí./ Velmi případně pak používal umělecké jméno Gorkij/Hořký/.
Narodil se 28. března/podle starého ruského kalendáře 16. března/ 1868
v Nižním Novgorodě. Když ve svém pozdním věku byl dotázán na svou cestu
ke kultuře a především literatuře, odpověděl: ,,Nechlubím se tím. Člověk se
nechlubí tím, jak ho bili..."
A Gorkého dětství a mládí bylo provázeno ranami bez počtu. Otce Maxima
Savatijeviče Peškova, truhláře a čalouníka, téměř ani nepoznal. Zemřel
roku 1872 na choleru. Gorkého matka Varvara Vasiljevna se po mužově
smrti po druhé roku 1876 nešťastně provdala do Moskvy a zemřela tři roky
poté ve svých 35 letech.To bylo Aljošovi jedenáct let. Na otčíma vzpomínal
jako na surovce. Samotný Alexej ale už po otcově smrti žil převážně
u matčiných rodičů u děda barvíře Vasilije Vasiljeviče Kaširina/zemřel roku 1887/
a jeho ženy své babičky Akuliny Ivanovny, dcery nižgorodského měšťana.
Babička předešla svého muže ve smrti jen o několik týdnů. Dědeček s babičkou
zchudli a ve stáří se rozešli a hospodařili každý zvlášť. Děd pak dokonce
chodil po žebrotě. Pamatuji se jak nám na gymnáziu profesorka ruštiny vykládala
o Gorkém, že vůbec nechodil do školy a číst a psát ho naučil teprve kuchař
na parníku. Při individuálním studiu Gorkého jsem zjistil, že Aljoša do školy
přece jen chodil. Byla to však trochu zvláštní škola určená pouze pro
městskou chudinu, kterou navíc opustil již ve svých 10 letech.
Je tedy otázkou jak moc se v ní za tak krátkou dobu naučil.
Od 10 let vychovávala malého Alexeje Peškova pouze ulice spojená
s extrémní bídou a zdivočelostí. Gorkij to nakonec přesvědčivě popisuje
v prvém díle své trilogie ,,Dětství, Do světa/též překládáno jako ,,Mezi lidmi"/,
Moje univerzity" /Gorkij, který nedokončil ani nejnižší základní vzdělání nikdy
na univerzitu nechodil. Jeho univerzitou byl samotný a maximálně těžký
život v dětství a mládí./Svého děda líčí později Gorkij jako člověka nesmyslně
krutého, jakým ho udělal život. Zato babičku popisuje jako vrozenou
laskavost - samá pohádka, píseň, dobrota a moudrost./Původně chtěl Gorkij
část ,,Dětství" dokonce nazvat ,,Babičkou"/.
Oba prarodiče byli lidé zbožní, ale Bůh dědův budil strach a nepřízeň,
slídil všude přísným okem, hledal a viděl na člověku všechno špatné,
zlé, hříšné a především rád trestal. Zato babiččin Bůh byl dobrý a milý,
bylo s ním možno hovořit i vlastními slovy a nejen úmornými církevními
modlitbami a litaniemi.,,Babiččin Bůh byl tím nejlepším a nejsvětlejším
ze všeho co mě obklopovalo." vyznal se po svém složitém názorovém vývoji
Gorkij, který nakonec skončil jako bolševik a atheista.
Obraz babičky je pak v Gorkého díle vtělen ve všech kladných ženských
postavách a objevuje se i ve slavném románu ,,Matka" v hlavní hrdince
Pelageji Nilovně. Malý Aljoša se v bídě živil jak se dalo. Sbíral po městě hadry
a odpadky, kradl po vzoru podobných bezprizorních dětí i dospělých dříví a prkna
a pak je prodával.
Při tom všem zažil od děda i od otčíma a nakonec i na samotné ulici mnoho bití.
Viděl jak byla bita jeho matka, jak se pral děd s babičkou. Navíc mu brzy umřel
i bratříček z druhého matčina manželství. Slyšel mnoho nářků, poznával, jak se
lidé vzájemně mučí, z chudoby a ubohosti se zabavují hořem, dokonce si s hořem
hrají jako děti a přitom jen zřídka se za své neštěstí a bídu stydí. Dětstvím
ho provázela špína, ošklivost, odporní nechutní lidé. To vše formovalo Gorkého
osobnost již od dětských let. Je pak čemu se divit, že Maxim Gorkij skončil
jako marxista a bolševik? Marxistické učení mu dávalo aspoň naději v lepší
a důstojnější život. Odraz toho všeho co sám prožil v dětství a mládí najdeme
i ve velké části Gorkého uměleckého díla.
Dětství Alexeje Peškova skončilo brzy. Na podzim roku 1878 šel Aljoša
do služby k obuvníkovi Porchunovi. Nebyl tam dlouho a po krátkém pobytu
v nemocnici si našel jinou službu, tentokrát jako učedník, poslíček a
,,děvče pro všechno" u novgorodského kresliče Sergejevova v novgorodském
předměstí Kunavin.To bylo bohaté veřejnými domy a potulnými děvčaty
a za špínou a rváčstvím pociťovalo něco co objasňovalo nevyhnutelnost toho:
totiž těžký polohladový život a těžká práce.
Malý Aljoša, který z ,,Dětství" najednou vykročil ,,Do světa" a to jako
desetiletý chlapec!!! se modlil, aby už vyrostl a nebylo mu tak smutno
a těžko. Jeho mladonké srdce, obeznámené už množstvím urážek,
poskvrněné zlou hrubostí života očisťovalo se v nejasných a horoucích snění.
Útěchu mu v těch časech poskytovalo ticho kostela, vzpomínky na vroucí
modlitby babičky a na její víru.
Ale tulácký pud bezprizorního dítěte se každým jarem neodolatelně probouzel,
a tak Aljoša jednoho rána na jaře roku 1880 se namísto, aby donesl
svým pánům pečivo, vzbouřil proti tomu žít ,,jako myška ve sklepě" a
s pouhou zanedbatelnou drobnou mincí v kapse se zatoulal na volžké
nábřeží. Tam se dal najmout jako umývač nádobí na parník ,,Dobryj",
který jezdil na trati Nižnij-Perm. Pro jeho další život mělo toto nové
zaměstnání velký význam. Kuchař parníku M.A. Smurnyj ho nejen
doučil čtení a psaní, ale především v něm probudil lásku a úctu
ke knihám a literatuře vůbec. Četba knih, které Alexej vyloženě propadl
v něm zase probudila předsevzetí být dobrým a užitečným člověkem.
Čtenářská vášeň v něm neobyčejně rostla a probouzela citlivou vnímavost,
která mu byla obranou proti náporu životní špíny. Žít bylo těžké,
ale četl-li člověk knihy, zapomněl na to. Knihy měly v Peškovově
životě úlohu matky a dávaly mu také víru v člověka.
Ještě u babičky ho vzrušovaly životy svatých, zhltal sešity dobrodružné
a bulvární literatury, ale již ve třinácti letech četl E. Goncourta a
jiné francouzské autory.V mladém Aljošovi se budily city ke všem lidem,
kteří dávali světu nejlepší ze své duše. Když četl Balzacova ,,Otce Goriota",
cítil s Rastignacem, hrozícím světu mstou za zdeptání lidské důstojnosti.
Balzac mu byl blízký láskou k lidem a podivuhodnou znalostí života.
U Dickense zase vycítil, že podivuhodně vystihl nejtěžší umění lásky k lidem.
Pochopil také, jakou je kniha ohromnou silou, když se jí mnozí, především
výše postavení bojí.
Alexej též takříkajíc jedním dechem přečetl svazeček básní Puškina a poté
byl uchvácen chtivou touhou. Přesvědčivě to dokázal svými slovy:
,,Tak bývá tehdy, když dlouho chodíš po mechových hrbolech mokřinatého
lesa a najednou se před tebou objeví suchý palouk,celý v květech a slunci."
Puškinova poezie mu připomínala někdejší vyprávění své babičky.
Chůva básníka Puškina Arina Rodionovna a babička Akulina Ivanovna
to byly prototypy lidového živlu, postavy které v ruské literatuře dochovaly
a prostředkovaly starobylé bohatství lidových tradic.
Po dalším krátkém působení na jiném parníku ,,Perm", kde Peškov pracoval
jako kuchařův pomocník se stal prodavačem ikon a zároveň učedníkem
malířské dílny ikon. Mezi mistry se zde již osvědčil jako vyspělý a obratný
vypravěč a předčitatel. Právě zde v malířské dílně začíná mladý Peškov
ztrácet víru v Boha. Dospívá postupně k názoru, že náboženský
fanatismus dávno ztratil svůj smysl, protože víra, že změna života
se stane zázrakem je lichá.
Začíná chápat i to, že nic tak člověku neškodí jako právě trpělivost
a pokora před silou vnějších podmínek.
