Snad každý četl román o nejslavnějším trosečníku všech dob Robinsonu Crusoe.
Já osobně ho mám doma hned dvakrát. Jednou v originální podobě původního autora Daniela Defoea a jednou v převyprávění Josefa Věromíra Plevy. Nic proti původnímu autorovi, ale Plevův převyprávěný román považuji za lepší a hlavně čtivější, třebaže v některých pasážích se vyprávění dvou zcela rozdílných autorů ze zcela odlišného období od sebe dost liší. Daniel Defoe vydal svého Robinsona už v roce 1719, zatímco J.V. Pleva ho převyprávěl až zhruba o dvě století později. Dva odlišní Robinsoni mají samozřejmě většinu společného. Oba žijí celé roky v samotě
na neobydleném ostrově, nevzdávají se ani za této nepřirozené a mimořádně těžké situace, nepropadají zoufalství, ale naopak vlastním úsilím a pílí se snaží svůj osamělý život ve vyloženě primitivních podmínkách co nejvíce zcivilizovat a tím i zpříjemnit. To je také hlavní smysl celého díla původního autora a ten náš spisovatel ani v nejmenším nezměnil. Proto bych Plevovi nijak nevytýkal všechny ty proměny, které prodělal jeho Robinson. Naopak Plevův Robinson je po všech těch proměnách jaksi bližší i snáz pochopitelnější českému čtenáři.
Vraťme se ale k otázce z titulku článku. Žil, nebo nežil Robinson Crusoe ve skutečnosti?
Robinson v té podobě v jaké ho stvořil Daniel Defoe neexistoval nikdy!
Defoe ve svém původním románu naznačil, že se román zakládá na jeho vlastních zážitcích a postavu svého Robinsona pojal symbolicky. Všechny zkoušky a strasti, které líčí se ovšem neodehrály na vzdáleném a neobydleném ostrově, ale v rozlehlé a hustě osídlené Anglii, kde zadlužený autor Robinsona strávil život kličkováním před věřiteli, navíc jako zapřisáhlý věřící středostavovský protestant často čelící útokům svých politických odpůrců. Na tento způsob života později Defoe vzpomínal ve vtipném dvojverší:
,,Tak rozmanitý osud neměl nikdo snad-
jen bohatý a chudý byl jsem třináctkrát“.
Defoe v určitém období svého věku prodělal řadu nezdarů. Přišel o svou živnost-továrnu na cihly a střešní tašky a za politické přečiny byl třikrát odsouzen k trestnému připoutání na pranýř. Svým ,,Hymnem na pranýř“ si však získal davy na svou stranu. Lidé mu připíjeli a nástroj trestu,
k němuž byl připoután, rozjařeně věnčili květinami.
Defoe byl nejprve velmi plodným novinářem, esejistou, autorem mnoha pamfletů.
Román o Robinsonovi napsal až téměř v šedesáti letech věku a teprve toto dílo stálo na počátku jeho beletristické tvorby.
Jeho Robinson Crusoe však svým způsobem skutečně existoval. Jen se jmenoval Alexander Selkirk. Ten opravdu žil nějakou dobu na neobydleném ostrově, ale ani zdaleka neprožil to množství neuvěřitelných příběhů jako Defoeův Robinson Crusoe. Selkirk byl jen o něco starší než Defoe, který jeho skutečný příběh znal a nechal se jím inspirovat pro svého Robinsona.
Skutečný Alexander Selkirk byl skotské národnosti a značně problematickou osobností.
Námořníkem se stal vlastně z donucení. Na moře odešel z obavy před přísným trestem
za nepřístojné chování v kostele. I na samotné lodi měl, díky své osobnosti četné problémy
s ostatními námořníky a především veliteli, včetně samotného velitele loďstva Williama Dampiera. S tím se dostal do sporů a nakonec sám požádal, aby ho vysadili na neobydleném ostrově nedaleko břehů dnešního jihoamerického Chile. Na ostrově prý sám přežil celé 4 roky. Narozdíl třeba od Plevova Robinsona, však měl od samých počátků své robinzonády aspoň ty nejnutnější věci k přežití, mimo jiné konkrétně nože, sekyrky a především pušky-tehdejší muškety i s náboji. Nejdůležitější pro přežití na ostrově byl však dostatek pitné vody, která tam byla. Na ostrově žilo navíc, dostatek zvěře, kterou šlo lovit. I tak musel být čtyřletý pobyt
v osamělosti pro Selkirka mimořádně tvrdou zkouškou. Udál se během prvního desetiletí 18. století. Zachráněn byl v roce 1709 velitelem námořní výpravy do této oblasti Tichého oceánu Woodesem Rogersem. Alexander Selkirk sice zemřel při plavbě na moři v roce 1721, ale díky příběhu, který o pětatřicet let později ztvárnil po svém Daniel Defoe ve svém Robinsonovi se stal vlastně nesmrtelným. Nutno dodat, že Defoe ve skutečnosti ani nebyl prvním, kdo po svém Selkirkův příběh zpracoval. Ještě před ním zaznamenal příběh skotského námořníka Alexandera Selkirka právě jeho zachránce Woodes Rogers ve svém díle ,,Námořní cesta kolem světa“. Defoe si ho jen upravil po svém a přesto se stal nesmrtelnou postavou světové literatury. Lze tedy pak našemu Josefu Věromíru Plevovi vyčítat, že i on si svého vymyšleného Robinsona i skutečně existujícího Alexandra Selkirka upravil po svém?
Luboš Hora-Kladno