Mám větší množství nejrůznějších koníčků. Jedním z nich je i turistika. Té se věnuji celá dlouhá desetiletí, vlastně už od dětství. Jedná se hlavně o turistiku po České republice, respektive po Čechách, protože třeba Moravu znám ještě méně než některé státy v zahraničí. Protože nevlastním auto, dokonce ani řidičák, musel jsem se vždy omezovat na veřejné dopravní prostředky. Vždy jsem se ale svou turistiku snažil kombinovat s vlastní fyzickou zátěží. Tím mám na mysli, že většinu turisticky zajímavých míst jsem navštívil bud na kole, nebo pěšky v kombinaci s vlakem, nebo autobusem.
V Čechách jsem takto navštívil snad všechny geografické oblasti. Ještě v nedávné minulosti jsem se specializoval na středověké hrady a hradní zříceniny. Těch jsem v Čechách navštívil více než 180. /Celkem je ale jen v Čechách /bez Moravy/ takových památek přes pět stovek./ Cestoval jsem za nimi někdy s kamarády, často sám nejrůznějšími způsoby-na kole, pěšky, vlakem, autobusem, ale třeba i stopem.
Žel časem už jsem téměř všechny pro mě vzdáleností dostupné památky navštívil a osobně poznal a tak jsem ty nejbližší navštěvoval znovu a znovu. Třeba na nejbližší takové památce-zřícenině hradu Okoře jsem byl nejméně padesátkrát.
Všechny hrady a zříceniny, které jsem v Čechách dosud nenavštívil jsou pro mě ať už pouze pěšky, nebo na kole za jediný den nedostupné. Proto je třeba využívat veřejné dopravy. Cestování autobusem je pro mě invalidního důchodce drahé a navíc cestování autobusem mě nikdy moc nepřitahovalo. Naopak podstatně více jsem si oblíbil vlaky, kterými díky svému důchodu mohu cestovat za poloviční cenu. To však není tak podstatné, jako skutečnost, že cestování vlakem mi připadá mnohem zajímavější. V minulosti jsem tomuto způsobu dopravy propadl natolik, že jsem si na mapě českých železnic přímo zaznamenával tratě, kterými jsem už projel. Tahle zábava mi přišla velmi zajímavá.
V posledních letech jsem se ale mnohem více než pěší turistice věnoval cykloturistice a ten zájem o vlaky a železniční tratě začal upadat do zapomnění. Na tom , že neupadl úplně a že se u mě znovu obnovil mají velkou zásluhu dva lidé. Prvním z nich je můj ambulantní psychiatr MUDr. Petr Petráček, který pro turistiku i železnici doslova žije. Jako turista projel úplně všechny železniční tratě v České republice i řadu tratí v zahraničí. Třebaže je povoláním lékař, jeho odborné znalosti o železniční dopravě jsou skutečně obdivuhodné a osobně si myslím, že přesahují i znalosti některých profesionálních železničních odborníků.
Při mých kontrolách u něj v ambulanci jsme debatovali o železnici celé hodiny a dospěli tak daleko, že jsme už plánovali změnu vedení některých tratí i vymýšleli tratě nové.
Tedy to vymýšlel hlavně můj ambulantní psychiatr a já mu jen s úžasem naslouchal. A pak došlo k tomu, že mě svým zájmem o železniční dopravu doslova nakazil. Přitom, aniž by si to asi sám uvědomil, velmi mi tím pomohl i z vyloženě lékařského hlediska. Začal jsem zase propadat svému obnovenému zájmu o železniční dopravu a najednou nebyl čas ani chuť zabývat se svými psychiatrickými problémy. Vytáhl jsem doma svou starou železniční mapu a začal zkoumat, kterými tratěmi jsem už projel a kterými ne. Zjistil jsem, že jen v Čechách jich mám projetých sotva polovinu a mám tedy co dohánět. Jen za letošní rok se mi podařilo projet několik nových dosud neznámých tratí.
A tím se dostávám k tomu druhému člověku, který má také velkou zásluhu na obnovení svého starého koníčka. Je jím můj kolega ze zaměstnání i kamarád Honza Havlíček. Všechny ty nové tratě jsem v letošním roce projel totiž s ním. Také Honza je velkým nadšencem pro turistiku i železnici. Také on má zaznamenané všechny železniční tratě, kterými kdy projel. Třebaže se mu zatím nepodařilo projet všechno v ČR, má jich podstatně více než já, třebaže je asi o patnáct let mladší. Velký náskok přede mnou má zejména na Moravě, kterou já téměř neznám. A v železniční dopravě má ohromný přehled. Nejen, že z hlavy okamžitě přesně ví, kde a kam je třeba přestoupit při cestě do cílového místa, ale on zná i přibližný čas, kdy požadovaný vlak pojede. Někdy mi připadá, že Honza má v hlavě snad jízdní řád.
Díky svému lékaři- psychiatrovi i kolegovi a kamarádovi Honzovi jsem nejen oprášil svůj někdejší zájem o železnici, ale a to především, díky tomu se zlepšil i můj zdravotní stav. Velký dík patří jim oběma.
Luboš Hora-Kladno