Paní Soňa Herberová již druhým rokem pracuje v organizaci Amika, které spadá pod Charitu Valašské Meziříčí. Dělá na pracovní pozici Peer pracovníka (tedy člověka se zkušeností). Organizace Amika se zabývá péčí o psychicky nemocné dospělé osoby. Od roku 2024 i o děti od 7 let. Mezi koníčky paní Soni Herberové patří především hory,turistika a její pes. Věnuje se také studiu veterinární fyzioterapie a péči o zvířata všeobecně. V neposlední řadě je pro ní práce zároveň i jejím koníčkem.
Jak jste se dostala k pracovní pozici peer pracovníka? Co jste pro to musela udělat?
K této pozici jsem se dostala zhruba před rokem, když jsem hledala práci. Na internetu jsem pak našla inzerát, že do Amiky hledají člověka se zkušeností s duševním onemocněním. Do té doby jsem vůbec neměla tušení, že taková pozice existuje. Poslala jsem svůj životopis spolu s motivačním dopisem a pozvali si mě do Charity na pohovor. Po druhém kole výběrového řízení jsem se vedoucí služby líbila natolik, že mi nabídla pozici pracovníka v sociálních službách, s tím že i tak budu moct pracovat jako peer.
Kdy jste onemocněla a můžete v krátkosti čtenářům řict svůj příběh?
Tato otázka je pro mě docela komplikovaná, protože úzkostmi jsem trpěla od útlého věku. První vážný projev duševní nepohody jsem zažila v šesti letech, kdy jsem během nemoci prodělala velmi silný panický záchvat, který mě doslova paralyzoval a odstřihl od reality. V tu dobu jsem ovšem nevěděla, co to je a proč mě to takto z ničeho nic přepadlo a začal takový kolotoč strachu kdy to zase přijde. Tato zkušenost pro mě byla velice silná, a i když jsem chtěla rodičům říct, co se děje, nedokázala jsem to popsat. Neuměla jsem vysvětlit, co se mi děje a co prožívám. Navenek nebylo nic vidět, a tak jsem to po čase vzdala a začala své trable dusit v sobě. Panické záchvaty se objevovaly nečekaně a bez varování, kdekoli až do mojí puberty. Narušovaly mi soustředění ve škole, běžné aktivity s kamarády, často jsem z ničeho nic utekla od hry, protože mě zrovna přepadl „divný pocit“ ( tak jsem si svůj problém pojmenovala). Důsledkem toho jsem se často zavírala do pokojíčku a se svou nemocí bojovala sama potichu. Kdykoli jsem sebrala odvahu jít si o tom promluvit s mámou, udeřil záchvat, jakoby mi to bránilo cokoli říct. Zůstávala jsem v kolotoči myšlenek, že jsem jediná na světě a nikdo by mě nikdy nepochopil. Zhruba v patnácti letech tyto stavy ustaly a já prožívala bezstarostné období mládí až do mých pět a dvaceti let. V té době jsem utrpěla vážný úraz, který si vyžádal delší hospitalizaci, a ještě delší rekonvalescenci. Můj tehdejší přítel využil situace, a ještě v nemocnici se se mnou rozešel a chtěl, ať se co nejdříve od něho odstěhuji. Tahle situace mě zasáhla natolik, že jsem po týdnu v nemocnici prodělala další panický záchvat a po propuštění se mi znovu rozjely úzkosti a nekontrolovatelné záchvaty paniky. Několikrát mě odvážela sanitka a až po třetí návštěvě nemocnice mi jedna sestřička řekla, že to co jsem prožila byl pravděpodobně panický záchvat a měla bych vyhledat psychiatra. Po dvaceti letech mi konečně někdo řekl jak se „to“ vlastně jmenuje a že „to“ je nemoc. Pak už začala cesta ke zotavení , která trvá do teď.
Kdo nebo co Vám v životě nejvíce pomohlo vyrovnat se s nemocí?
Paradoxně jsem to byla já sama, kdo mi pomohl se s tím vyrovnat. Jakmile jsem se dozvěděla, že to je nemoc, která se dá léčit, rozhodnutí padlo hned „budu bojovat“. Pokud bych měla jmenovat kdo mi pomohl tak v prvé řadě sestřička na interně, která mi mou nemoc pojmenovala a vysvětlila co to je. Pak už jsem šla do boje sama a hledala všechny možné způsoby, jak docílit toho, aby mi bylo líp.
Jakým způsobem pracujete s dětmi s duševním onemocněním?
Prakticky vždy čerpám ze své vlastní zkušenosti a ze svých potřeb, které jsem jako dítě měla nenaplněné. K dítěti přistupuji tak, jak bych tenkrát chtěla, aby ke mně přistupovalo moje okolí. Neptám se, nezahlcuji hned dítě otázkami, jak se cítí, protože vím, že by to asi neumělo popsat a o to víc by bylo v napětí. Naopak jsem jen tichý společník a poslouchám, poslouchám, jaké má potřeby a co ho trápí a beru je vážně. Tohle vždy dítě ocení, protože najednou tu je někdo, kdo jeho problémy nezlehčuje, ale bere je smrtelně vážně. Až když máme navázanou důvěru a dítě se mi svěří se svými duševními potížemi, sdílím s ním svůj příběh, svou zkušenost, která pak otevře brány do dětské duše. Většinou se tím utuží a potvrdí naše důvěra a dítě je pak ke mně otevřené a upřímné. U dospívajících je ten proces trochu rychlejší tam volím sdílení příběhu podle aktuální situace, v jaké se klient nachází, klidně už i při jednání se zájemcem.
Jste věřící? Pokud ano, jak Vám víra pomáhá?
Neřekla bych že jsem úplně bez víry, ale nepraktikuji žádné náboženství. Nikdy jsem nevěřila že by mi víra v boha mohla nějak pomoci, ale věřila jsem sama sobě, že se uzdravím a to si myslím, že je nejdůležitější.
Kde jste sdělila svůj životní příběh a proč?
To už bych asi ani nespočítala kde všude jsem sdílela svůj příběh, ale důležité pro mě bylo v minulosti natáčení dokumentu o panické poruše, kde jsem byla jeden z účastníků. To jsem poprvé v životě šla s kůží na trh. Potom jsem často sdílela svůj příběh s kamarády, kteří jak se ukázalo měli stejné potíže. A aktuálně sdílím pravidelně svůj příběh s žáky a na školském realizačním dnu BNA (Blázníš No A?) ve školách. Smysl vidím v tom, že když si můj příběh vyslechne člověk, který doteď dusil své potíže v sobě a myslel si, že je jediný na světě, najednou zjistí, že v tom není sám a že se může léčit.
Co byste změnila v péči o psychicky nemocné pacienty a proč?
Co se týká péče lékařské, tak tam určitě lepší přístup psychiatrů k pacientům, ale vzhledem k tomu, jak žalostný je počet psychiatrů na obyvatelé České Republiky, budu ráda, když se rozšíří dostupnost lékařské péče v Česku. Co se týče péče obecně, tak za mě bych šířila osvětu všude, kde se dá, změnila bych přístup lidí k duševnímu onemocnění, protože i když se lidstvo chvástá v jak moderní době žijeme, tak pořád na duševní onemocnění pohlíží většina, jako na něco špatného a něco, za co by se člověk měl stydět.
Jak vnímáte péči o psychicky nemocné pacienty v současnosti a v minulosti?
Tím, že už se konečně o tom začíná mluvit, tak to vnímám, jako zlepšení dostupnosti pomoci a celkově boření nějakých stigmat a tabu. Vznikají nová CDZ, vznikají terapeutické skupiny a rozšiřuje se i dostupnost DBT terapie což vnímám jako velmi pozitivní. Nicméně pořád jsme dost pozadu vhledem k ostatním vyspělejším zemím. Jaká byla péče o duševně nemocné v minulosti znám jen z vyprávění, takže si netroufám to porovnávat.
Čeho byste v životě chtěla ještě dosáhnout?
Pro mě je důležité, že jsem si dokázala vybojovat zpět plnohodnotný život a za ničím se už nehoním. Chtěla bych dále pomáhat dětem s duševním onemocněním, šířit osvětu a bořit stigmata. Jak mi řekla kdysi dávno jedna kolegyně „mám pusu, umím mluvit a budu o tom mluvit“ .