Literatura polipanské doby
Dne 30. května roku 1434 byla poražena radikální táborsko-sirotčí vojska vojskem takzvané panské jednoty v osudné bitvě u Lipan. V historii husitského revolučního hnutí to znamenalo zásadní zlom a odklon doprava. Husitství, respektive kališnictví v českém království sice pokračovalo i nadále/dokonce několik dalších desetiletí/, ovšem již ve značně umírněné podobě.
Po lipanské porážce se změnilo postavení literární tvorby v životě a spolu s ním i její ráz. Literatura už nemohla zasahovat do revolučních bojů, a tak na místo bojové písně nastupovala do první řady literární polemika. S odlivem revoluční vlny se začala hojněji objevovat také literatura zábavná, která v období radikální revoluce stála zcela stranou.
Po ideologické stránce hájila pokroková literatura tohoto období zbytky revolučních vymožeností. Literární boje probíhaly v polipanském období na dvou hlavních frontách. Jednak vznikala polemická díla obracející se proti katolické straně a domácí reakci a jednak se vedly literární boje i uvnitř samotného husitského tábora. Dalším dědictvím radikálního husitství bylo vlastenectví a stále pokračující směřování literatury
k životní praxi. V té se projevoval rostoucí smysl pro skutečnost pozemského života na úkor života posmrtného. Díky tomu se literatura také postupně odpoutávala od ryze náboženských zájmů.
Ráz literatuře v tomto období dává měšťanstvo, ve kterém přišel nový pokrokový činitel, který začal vtiskovat pečeť celému kulturnímu životu. Literatura se začala stále více zaměřovat k řešení praktických a nikoli jen náboženských problémů. Tím byl překonán středověk a otevřela se nová éra. Lidé si začali brzy uvědomovat skutečnou cenu pozemského života a toužit po životě plnějším a bohatším.
V literárním životě se stále uplatňovalo především mluvené slovo a píseň, ale současně i rostl zájem
o klasické knihy.
Skutečným přelomem v dějinách literatury byl ve druhé polovině 15. století Gutenbergův vynález knihtisku. Knihy se už nemusely opisovat, ale v mnohonásobně větším počtu se začaly tisknout. Tím se staly i mnohonásobně levnějšími a tak přístupnými i méně majetným vrstvám. První českou tištěnou knihou byla ,,Trojanská kronika“, která vyšla v 70. letech 15. století tiskem v Plzni. České země patřily mezi první, kde se tištěné knihy začaly šířit masově.
Umírněné husitství doznívalo v českém království v době vlády krále Jiřího z Poděbrad /vládl v letech 1457-1471/ Jeho kališnickou politiku hájil například Ctibor Tovačovský Z Cimburka především v alegoricky pojatém díle ,,Hádání Pravdy a Lži o kněžské zboží a panování jich“.
V poděbradské době vznikají i naše první cestopisy. Nejznámější je ten od Václava Šaška z Bířkova
s názvem ,,Cesty pana Lva z Rožmitálu“, který líčí propagační cestu do západních zemí.
Neutuchal ani zájem o dějepisectví , když do poděbradské doby spadá původní jádro takzvaných ,,Starých letopisů českých“ . Jedná se o drobné kroniky zobrazující dobu od konce 14. do počátku 16. století.
V období vlády ,,husitského krále“ Jiřího z Poděbrad začíná zatím jen velmi pozvolna přecházet starý středověký literární styl ve zcela nový, který je u nás nazýván humanismem. S humanismem přichází něco zcela nového. Projevuje se to především ve skutečnosti, že středem literárního zájmu začíná být pozemský člověk a především zájem o pozemský život, na úkor života posmrtného.
Luboš Hora-Kladno