Počátky změny v literatuře v polovině 14. století
U zrodu nejstarší české literatury ke které lze zařadit i díla psaná ještě staroslověnským jazykem stála pouze církev se svými duchovními písněmi, legendami a dalšími spisy velebícími křesťanské náboženství.
K určitému zlomu došlo v zhruba polovině 13. století kdy se začaly psát takzvané rytířské eposy velebící světské panovníky a světskou šlechtu. Typickým příkladem v české literatuře je rytířský epos známý jako ,,Alexandreida“. Trochu mimo leží at už latinsky nebo česky psané kroniky, které se psaly ještě dlouho před polovinou 13. století.
K dalšímu zlomu v čeké literatuře dochází někdy v polovině 14. století. V té době v českém království vládl vynášený ,,Otec vlasti“ Karel IV., který sám napsal svůj životopis /ovšem nikoli česky, ale latinsky/
s latinským názvem ,,Vita Caroli“ /v českém překladu ,,Život Karlův“/.
Je tedy zcela zřejmé , že až do poloviny 14. století sloužilo literární vyjádření nejprve pouze duchovenstvu a poté i světské šlechtě. Literatura tohoto období se snaží především idealizovat /at už duchovenstvo nebo později světskou šlechtu./
Zhruba od poloviny 14. století dochází k dalšímu zlomu. Do literárního života se začínají prosazovat i lidé ,,neurození“, vzdělanci spjatí s měšťanstvem. To se projevilo i v literárním umění. V prvé řadě se stále více rozrůstala tvorba užívající češtiny na úkor dřívější latiny. Českému člověku znalému čtení se tak zpřístupnovala tvorba , ke které dříve díky neznalosti latiny přístup neměl. Tak se připravovala půda
k tomu , aby se česky psaná literatura stala vůdčím představitelem české osvěty.
Latinská literární tvorba se však ještě ve druhé polovině 14. století snažila nezůstat pozadu oproti stále více se rozvíjející literatuře české. V popředí stále stála především duchovní tematika, /nové legendy/ ale rozvíjela se latinsky psaná / zábavná literatura světská / především žákovská milostná I satirická lyrika/.
Zmohutnění česky psané literatury se projevovalo i ve větším žánrovém tvarovém rozrůstání literatury a ve složitějším vztahu ke skutečnosti, která v období feudalismu nebylo nikterak veselá. V tomto vztahu
k soudobé skutečnosti se projevuje především zájem do ní literaturou aktivně zasahovat. Řeší se aktuální společenské problémy. Literatura takového zaměření se snaží především pravdivě a nikoli idealisticky jako dříve zobrazovat skutečný život. Už se společnost pouze neidealizuje, ale začínají se naopak projevovat první známky kritiky feudální společnosti. To je oproti minulosti nejzásadnější změna.
Luboš Hora-Kladno