Klatba a interdikt označovaly ve středověku těžké církevní tresty. Uvalit je na své ,,ovečky“ mohli jen nejvyšší duchovní pastýři-především arcibiskup a především papež. Zveřejnění postihu se obvykle ujímal farář, příslušný k bydlišti pastýře. Akt prokletí se přitom odbýval s příznačnou středověkou teatrálností.
Kněz na kazatelně přečetl ortel, zvony zvonily, svíce hořely, ale po vyhlášení klatby je kněz zpřelámal a zhasil. Někdy se také ve směru kacířova příbytku házely tři kameny opovržení. Klatbou byl hříšník vlastně vyobcován z křestanské církve. Nesměl vkročit na církevní půdu, nesměl přijímat, neměl právo na zpověd ani na křestanský pohřeb. Jeho bližní mu nesměli ani v tom nejmenším pomoci. Klatbu bylo možno z hříšníka sejmout pouze pokud se dal na pokání. V opačném případě byl vyhlášen vyšší stupeň klatby, tzv. interdikt. A to už byl velmi vysoký stupeň, který se vztahoval i na celé tisíce lidí, žijící v hříšníkově okolí. Hlavní účinek interdiktu spočíval v tom, že se vztahoval na celé město, kde hříšník žil. Typickým příkladem bylo vyhlášení interdiktu nad Janem Husem, který odnesla celá Praha. V té se za Husovy přítomnosti nesměly vykonávat žádnécírkevní úkony, včetně například svěcení nedělí a svátků.Dokonce se ve městě shromaždovaly mrtvoly , protože se ani nesmělo pohřbívat. Mistr Jan Hus proto raději z Prahy odešel kázat na venkov a teprve poté byly v Praze církevní obřady znovu povoleny.
Luboš Hora-Kladno