Trpím psychickým onemocněním. Dokonce v takové míře, že více než třicet let pobírám invalidní důchod nejvyššího stupně. Mám za sebou desítky hospitalizací /vždy dobrovolných/ v psychiatrických zařízeních. Jejich vrchol jsem prožíval v 90. letech minulého století, kdy jsem byl během jednoho roku hospitalizován až čtyřikrát . O invalidní důchod jsem sám nežádal, ale přiznali mi ho samotní psychiatři. Nutno dodat, že
v době jeho přiznání jsem měl za sebou už asi dvacet hospitalizací. Ani po přiznání invalidního důchodu se můj psychický stav nezlepšil. Hospitalizací přibývalo i poté, zpočátku stále stejným tempem.
Naštěstí jsem nikdy neudělal žádný větší průšvih, hraničící s trestným činem. Léčit jsem se chodil vždy dobrovolně, byť mě často odvezla sanita do psychiatrické léčebny proti mé vůli a svým způsobem násilně. Snad vzhledem k mé zákonné bezúhonosti jsem nebyl nikdy ani částečně zbaven způsobilosti k právním úkonům. Přesto mi mé onemocnění působilo značné problémy. Zkoušel jsem všechno možné , jak bych si ho mohl aspoň ulehčit, když už zbavit se ho úplně nebylo a není možné. Samozřejmě vždy musím brát psychiatrem předepsané léky. Bez nich to žel není možné. Ale časem jsem přišel na to, že pouhé braní léků nestačí. Začal jsem proto absolvovat hned několik psychoterapeutických léčeb, at už skupinových nebo individuálních. Když budu upřímný ani jedna z nich mi nepomohla. Dokonce ani ta, když jsem téměř rok chodil každý týden na hodinovou individuální psychoterapii k doktorce/nikoli magistře/ psychologie.
Co dělat v takovém případě? Musel jsem si pomoci sám. Vždy jsem se hodně věnoval sportu, závodně hrál fotbal a později i působil jako kvalifikovaný trenér fotbalu. Teprve časem jsem pochopil, že mi aktivní sport pomáhá a začal jsem pravidelně/prakticky každodenně běhat – to v zimě a jezdit na kole – to od jara do podzimu/. Výsledky zlepšení mého psychického stavu se ovšem nedostavily hned. Trvalo to snad několik let, než jsem je začal pociťovat. V psychiatrických zařízeních jsem byl sice čas od času hospitalizován stejně, ale někdy po roce 2000 už začalo těch hospitalizací aspoň postupně ubývat. Až došlo k situaci současné.
Já, který byl v devadesátých letech hospitalizován i pětkrát za rok jsem teď naopak pět let zcela bez hospitalizace. Jak je to možné? Že by za tím bylo to pravidelné sportování. To asi určitě. Já si k tomu ale přibral ještě jednu aktivitu a tou je psaní článků pro média. Dříve jsem hodně četl a moc mě to bavilo. Teď hodně píši a baví mě to ještě víc. Co na tom, že moje sportovní výkony nejsou nijak mimořádné? Co na tom, že moje články nemají nějakou vyšší úroveň? Hlavní je, že obojí přispělo ke zlepšení mého zdravotního stavu. Občas se sice znovu a znovu dostávám do silných psychických problémů. V mém případě to znamená, že díky fobii z jiných lidí občas nejenže nedokážu pohybovat mezi lidmi, ale nedokážu ani s nikým komunikovat třeba po telefonu. Zdraví lidé tento stav těžko pochopí. A já mám tyto stavy občas stále, snad jen méně často než dříve. Hlavně ale jsem se naučil z nich dostávat sám bez pomocí dalších hospitalizací.
A moje vlastní psychoterapie, kterou je pravidelné sportování i časté psaní článků mě k tomu přivedla. Jen to trvalo celé dlouhá léta. Co léta? Celá dlohá desetiletí…..
Luboš Hora-Kladno