Sedím na břehu řeky, tiše naslouchám vlnkám narážejícím na kamení a rozjímám o životě. Je tak krásná. Doslova mě okouzlí ten obraz krajiny, který mám před sebou. Koruny stromů tiše ševelí pod dotekem větru a ptáčci zpívají svojí poslední večerní píseň před setměním. Ani se mi nechce domů. Všude je ticho a klid. Stébla trávy mě lehce šimrají po nohou a oči se upírají do dálky. Mít tak loďku. Je mi nádherně. Tady, daleko od lidí, od falše, přetvářky a lží dnešního světa. Rychle se smráká a nad řekou pomalu vychází měsíc. Je skoro tma, ale já necítím strach, nebojím se. Cítím se opravdu v bezpečí. Zde v srdci přírody, kde hvězdy a měsíc se třpytí na hladině řeky jako zrcadlo, které nám ukazuje pravdu. Pravdu, která je hluboko v našem nitru. Říká nám, že světlo září v každém z nás, když všude kolem je tma. A ukazuje cestu, pokud zabloudíme. Vlnky mihotající se na hladině mě zvláštním způsobem uklidňují a šeptají, buď silná. Lehám si do trávy a dívám se na nebe, které je poseto závojem hvězd. Víčka se pomalu zavírají a já se odebírám do říše snů.
Ráno se na mě usmívá slunce a hladí mě svými paprsky po tvářích. Okolí najednou vypadá úplně jinak. Řeka se nyní třpytí pod slunečním svitem a všechno kolem hraje barvami. Rozjasňuje se a tma pomalu ztrácí svou moc. Vše, co jsem cítila pod rouškou noci se pomalu rozplývá a na mé tváři se rozlije úsměv. Je nový den a nový začátek právě otevřel své brány. A já už vím.
