Ráno

Je brzy ráno. Sedím ve své oblíbené cukrárně nad horkým čajem a vyhlížím oknem ven. Pozoruji, jak se město pozvolna probouzí. Z kostela je slyšet ranní mše a všechno vypadá tak poklidně. Obloha se pomalu rozednívá a voní tu příslib nového dne. Čaj příjemně hřeje. Je docela mrazivé ráno, a tak jsem ráda, že jsem se uchýlila do příjemného tepla cukrárny. Jinovatka vše venku pokrývá bílou pokrývkou a vycházející slunce vytváří nádhernou podívanou na ranní obloze. Je ticho a klid. Mám tyhle lenivá rána ráda, člověk má možnost se na chvíli zastavit a vnímat přítomný okamžik. Jen tak být a nemuset nic. Zvoneček na dveřích sem tam zacinká, jak lidé vcházejí pro nějaké ty dobroty, a jeho melodie se jakoby zdálky line k mým uším. Stala jsem se pozorovatelem nejen okolí, ale i svého nitra. Všude panuje klid. Občas někdo projde kolem. Chladný větřík si lehce pohrává s větvemi stromů. Vše se zvolna probouzí, jen před kostelem nerušeně zobe pár pokladů párek sýkorek. Dáte si ještě něco? Vytrhne mě z rozjímání hlas servírky. Objednám si tedy ještě latté a skořicový rohlík a ponořuji se zase do toho svého ticha. Před kostelem je už prázdno. Sýkorky zřejmě odletěly hledat poklady jinam. Být tak občas jako oni, řeknu si. Rozmáchnout se křídly, a letět kam jen chci. Vysoko a blíže ke slunci. Dívat se na svět z výšky a cítit tu pravou podstatu svobody. Hodiny na věži zdejší radnice odbíjí pul osmé a ruch venku přibývá. Děti spěchají do škol a rodiče do práce. Já mám dnes volno, takže se nehodlám vést s nimi na vlně každodenního stresu. Vnímám nerušeně dál to poklidné ráno, a jen pozoruji.

Přítomnost,….. co to vlastně je? Dalo by se říct

prázdný prostor bez mysli. Prostor, který není v minulosti a není ani v budoucnosti, vlastně vůbec není v čase. Je tady a teď. Mysl je tichá, přítomná a vědomá. Ano přítomnost je klid. V mysli, v srdci. Je to naše bytí. Prostě jen jsme. Mysl neřadí další a další úkoly. Nebloudí v časové ose a je tichá. Ano je to úžasný pocit. A jak ho jednou okusíte, už ho neopustíte. Možná si říkáte, že v dnešní uspěchané a stresující době je toto nemožné, ale nenechte se mýlit. Je to o postoji a vůli vydržet. A právě tato doba nás k tomu vybízí více a více. Svět je jeden velký a uspěchaný glóbus. A jedině my mu můžeme pomoci ke zklidňujícímu tempu. A právě k tomu nám pomáhají meditace.

Spočinutí v klidu a tichu svého nitra. Z vlastní zkušenosti vím, jak je důležité se umět zastavit. Jako samoživitelka jsem pořád lítala od jednoho k druhému. Koloběh práce, škola, povinnosti, úklid, kroužky, nákupy atd.

Můj seznam povinností se nesnižoval, a já se najednou ocitla na neschopence, kvůli celkovému vyčerpání. Není to příjemný stav. Ano pokud se nezastavíte sami, přijde zastavení odjinud, a aniž byste ho čekali. A v tu chvíli se moje priority změnili. Uvědomila jsem si, že takhle už dále opravdu ne. Tohle už znovu nechci. A tak jsem změnila svůj přístup. Postavila jsem sebe a svůj život na první místo. Je totiž velmi důležité naučit se naplňovat svoje potřeby, a ne jen potřeby druhých. Jsme tu za sebe, a ne za ostatní. Žijeme svůj život, a ne život ostatních.

Důležitá je rovnováha. A tak jsem začala s meditací, a stále častěji se ubírám do tohoto svého světa, kde vládne klid a mír, tam hluboko v mém nitru, v mé duši. Meditace je totiž vědomá přítomnost. Není to žádná činnost, je to prosté bytí. Jen jste.

Dnes už existuje spousta technik a knih, které vám v tom pomohou, případně poradí. A ve všech je tím nejpodstatnějším, začít korigovat mysl. Omezit myšlení co nejvíce. Naučit se jí používat, jako nástroj, a ne v ní bloudit 24 hodin denně. To je šílené. Jsme živé bytosti a ne stroje. Zpomalme, buďme vědomí a náš život se začne postupně zlepšovat.