Paní Ludmila Zemanová pochází z Podkrkonoší. Za svůj život pracovala v řadě profesí. Nejen že byla 15 let knihovnicí v Karlových Varech, ale pracovala také jako průvodkyně a v dalších profesích. V posledních třech letech se věnuje mobilní pedikúře, kterou poskytuje starším lidem, kteří již nejsou schopni dojet do pedikérského salonu. Tato práce ji baví a naplňuje. To však není všechno. V minulosti napsala dvě knihy s názvy „Papiňák“ a „Mixér“ a také psala články do Katolického týdeníku. Je věřící. Mezi její koníčky patří nejen psaní, ale také hra na kytaru. Jejím snem je cestovat s manželem. Co všechno zažila a jak jí víra pomohla, se dozvíte v následujících řádcích.
Kde všude jste pracovala? Můj život byl docela pestrý. Vdala jsem se do Karlových Varů a pracovala jsem chvíli na poště, protože mám vystudovanou střední poštovní školu. Na poště jsem však dlouho nevydržela kvůli nočním směnám. Než jsem se vdala, pracovala jsem jako průvodkyně v Krkonošském muzeu v Jilemnici. Poté jsem začala pracovat v překladatelské firmě Skřivánek, která tehdy začínala, a tam jsem byla poměrně dlouho – asi osm let. Byla jsem pro nadbytečnost propuštěna. Poté jsem pracovala jako průvodkyně na zámku Bečov. Splnil se mi můj dětský sen, když jsem začala pracovat v městské knihovně v Karlových Varech – asi patnáct let. V padesáti letech jsem udělala v životě kotrmelec. Rozvedla jsem se, odešla z práce a přestěhovala se do Studence, kde jsem měla oba rodiče. Tatínek byl asi půl roku upoután na lůžko. Toho jsme doprovodili do nebe. Maminku mám teď v domově důchodců a před třemi lety jsem si udělala pedikérský kurz.
Proč jste začala dělat mobilní pedikúru? Ráda se dotýkám lidí a nohy jsou často opomíjenou oblastí. Myslím, že jsem si vybrala správně. Také jsem chtěla pracovat s lidmi osobně. Převážně, a to až z osmdesáti procent, jsou to starší lidé, kteří už nedojedou do pedikérského studia nebo salonu. Proto za nimi jezdím domů. Nejenže jim ošetřím nohy, ale často je i vyslechnu a mohu se dotknout jejich duše.
Co Vám přináší práce pedikérky do života? Měla jsem kamarádku, která vystudovala ekonomickou školu a pracovala jako účetní. Když šla do důchodu, mi sdělila: „Já jsem v práci nebyla vůbec šťastná.“ Někdo musí pracovat s čísly – úředníci. Já jsem ráda, že dělám práci, která mě vnitřně naplňuje. Nejenže vydělám peníze, ale vidím to i jako lásku k bližnímu.
Jaké jsou Vaše koníčky? Miluji knihy. Jsem také hudebně založená. Deset let jsem chodila do hudební výchovy a hrála na housle. Sama jsem se naučila hrát na kytaru – hrála jsem písničky i akordy. Mám ráda turistiku. Ráda plavu. Mám ráda lidi. Setkávám se s lidmi. Miluji rozhovory s lidmi.
Napsala jste knihy. Jak se knihy jmenují a o čem pojednávají? To už je dlouho. První knížka vyšla před deseti lety. Psala jsem ji pod příjmením Křivancová a první kniha se jmenovala „Papiňák“. Druhá se jmenovala „Mixér“. Kniha „Papiňák“ vznikla z přetlaku, který mám v sobě. Jsou to krátké úvahy o životě, fejetony a zamyšlení nad životem. Kniha „Mixér“ je mixem věcí – radostných, smutných a náročných. Zkušení lidé mi radili, že mám zachovat formát A6 – tzv. knížky do kabelky. Na titulní stránce je buď papiňák nebo mixér (obrázky), do kterého je naházeno všechno. Ilustrovala to moje známá Káťa z knihovny. Třetí knížka se bude jmenovat „Postřehy potulné pedikérky“ – oficiálně je to mobilní pedikúra. Mně osobně se líbí ta tři P – proto potulná pedikérka. Budou to skutečné příběhy, kde změním jména. Opravdu, když k někomu přijedete domů, je to jako poznávání nového vesmíru. Mám příběhy veselé, smutné i tragikomické. Vždycky jsem překvapená. Někdy velmi mile, jindy jsem dokonce unavená z toho, co se od těch lidí dozvím. Strašně zajímavé je, když se dotknete nohou. Je to, jako byste se dotkla duše. Jako by tam byl nějaký knoflík, když se lidé svěřují. Musím si dělat tzv. psychohygienu, abych se z toho nezbláznila.
Co Vás vedlo k tomu, abyste začala psát knihy a proč? Kdybych se zahloubala do svého srdce a někdo se zeptal, čím bych chtěla být, odpověděla bych: „Učitelkou nebo kazatelkou“, což je v katolické církvi trochu problém. Myslím, že mám povahu, která se dokáže zamýšlet nad běžnými věcmi. Měla jsem velkou radost, že se to někomu líbilo. Povzbudila mě kamarádka Jarka z Chebu, která byla novinářkou. Začala jsem psát do Katolického týdeníku, kde byly moje začátky. Tam jsem psala do malého sloupku. Vybavuje se mi text „O bublině pod plavkami“. Když vám nějaký vystudovaný novinář řekne, že píšete dobře, je to dobrý hnací motor. Slovo je pro mě důležité. Kdo zná knížku „Pět jazyků lásky“, ví, že slovo je prvotní jazyk lásky. Samozřejmě psaní beru jako terapii, která mě nabíjí a motivuje.
Byla jste někdy vážně nemocná? Můžete sdělit čtenářům něco o své nemoci? Poprvé jsem se psychicky zhroutila v sedmnácti letech. Byla jsem na učilišti s maturitou. Mezi třetím a čtvrtým ročníkem jsem se opravdu zbláznila. Byla jsem přetížená a začala jsem špatně spát. Měla jsem bludy. Skončila jsem v Kosmonosích v psychiatrické léčebně. Bylo to hrozně těžké pro mé rodiče, protože jsem dlouho očekávané dítě. Narodila jsem se rodičům třináct let po jejich svatbě. Milovaná a chytrá Liduška byla v nemocnici jako troska
Rodiče nevěděli, jestli se někdy uzdravím. Bylo to velmi těžké. Byla jsem před maturitou. Místo v září jsem do školy nastoupila až v říjnu. To bylo ještě za totality, takže psychiatrická péče tehdy byla ještě horší než dnes, když to srovnám stručně a jednoduše. Byla to pro mě velká zkušenost – hospitalizace: měsíc v Kosmonosích a měsíc na doléčení v Nové Pace. Zde už není psychiatrické oddělení, ale tenkrát bylo a musím říci, že to byl opravdu otřesný zážitek.
Pak jsem měla období, kdy jsem se uzdravila. Vystudovala jsem Vysokou teologickou školu v Českých Budějovicích. Poté přišla zase ataka depresí. Vdala jsem se. Po dobu, kdy jsem byla šťastná, bylo moc prima, že jsem byla 15 let bez léků. Pamatuji se, že to bylo dobré. Pak přišlo to, že jsem nemohla mít děti, a z toho jsem se zhroutila zhruba ve 40 letech. Do 40 let jsem stále měla nějakou naději, že děťátko přijde. To jsem netušila, že nebudu mít jen deprese. Přišla totiž i manická epizoda. Ta se mi stala v Izraeli na pouti. Skončila jsem v Jeruzalémě na psychiatrii. Dnes mi to přijde takové komické, když o tom mluvím, mám pocit, že se to týká někoho jiného. Tenkrát se to týkalo mě, mého muže a celého zájezdu. Pak jsem se léčila na Ostrově na psychiatrii. Tam jsem našla svého nynějšího ošetřujícího lékaře a musím říct, že pokud lidé mají psychické potíže, měli by vyhledat odborného lékaře – psychiatra a psychoterapeuta. Pamatuji se na přirovnání, že léčení by mělo být jako trojnožka. Jedna nožka je psychiatrická pomoc a léky, další nožka je psychoterapie a třetí noha je duchovní pomoc, třeba od kněze.
Co vám nemoc dala a co naopak vzala?
Dnes, s odstupem času, musím říci, že mi nemoc dala hlavně schopnost pochopit lidi, kteří právě něčím těžkým procházejí. Hodilo se mi to nedávno, když mé dvě kamarádky měly dvě těžce psychicky nemocné děti. Byla jsem taková ta vrba, která je vyslechla a myslím i pochopila. Někdy jsem i poradila. Vedlo mě to k obrovské pokoře. Člověk může být inteligentní, ale když to psychicky nezvládá, je to hodně těžké. Mě to vede k tomu, že na sebe musím myslet a počítat s tím, že je moje psychika těžká. Ve chvíli, kdy jsem to prožívala a měla jsem deprese, chtěla jsem s životem skončit. To bylo šílené. Teď si myslím, že to byla Boží milost, že jsem se nezabila. Zpětně to vidím i jako dar – že jsem schopna lidem naslouchat, když mají trápení a jsou slabí. Prohloubilo mě to i v empatii. Mám na to zkoušku z psychologie a patologie na vysoké škole. Psychologie je něco, co mě hodně zajímá. Zpětně to hodnotím kladně, ale musím říci, že to má velký vklad pro druhé. Pro mě osobně je to někdy kříž. Je to hodně těžké být v životě velmi empatický a citlivý. V dnešní době se to moc nenosí. Není lehké vždycky obstát v tomto světě, který je postavený na výkonu.
Jste věřící? Jak a v čem vám víra pomáhá?
Jsem věřící katolička, která byla pokřtěna ve třech týdnech. Osobní rozhodnutí pro víru musí udělat každý sám a to většinou v dospělosti. Víra mi pomáhá v tom, že pokud bych nebyla věřící, nevěděla bych, v čem má náš život smysl. Myslím si, že v těžkých situacích bych neměla sílu. Mám knížku, je to z beletrie. Jmenuje se „Řez do živého“. Je tam uvedeno: „Bůh po každém z nás touží, aby mu složil svoji vlastní skladbu. Máme nějaké dary a máme tady být pro někoho.“ V křesťanství se mi nejvíce líbí, že se Bůh stal člověkem. Bůh je v každém člověku, kterého v životě potkám.
Jaké máte přání a vize do budoucna?
Moc bych chtěla napsat třetí knížku. Pak bych velmi ráda oprášila svoji hru na housle. To mám velký nevyužitý dar, který bych velmi ráda využila v kostele, kde bych zahrála nějakou skladbu na housle. Rovněž mým snem je cestovat s manželem a radovat se z maličkostí. Mám také touhu být u maminky, až bude umírat.
