S první myšlenkou založit Hospice u nás v ČR přišla jejich zakladatelka Paní Marie Svatošová. Hospiců je daleko více, než v jejich začátcích. I u nás na Valašsku je Hospic Citadela,který se nachází ve Valašském Meziříčí. Od roku 2015 tam pracuje mladá lékařka MUDr. Veronika Mikolajková, která se zajímá nejen o paliativní péči.
Má ráda pohyb,tvoření, hudbu a hluboké rozhovory. Miluje výlety po kopcích s výhledy do kraje. V oblibě má i běh,badminton, zpívání s kytarou a šití. Jelikož je to zajímavá osobnost, rozhodla jsem se s ní uskutečnit rozhovor. Sami se začněte do jejich slov.
Jaké jsou Vaše vize v životě?
Virtuálním světem teď probíhá kampaň “preventivní prohlídka života” https://paliativnicentrum.cz/prohlidka
Jedná se o deset otázek k zamyšlení nad vlastním životem, zdali naplňuje náš ideál nebo bychom v tom směru mohli něco udělat, abychom si na smrtelné posteli mohli s uspokojením říct, že to byl dobrý život a ničeho nelitovali. Mám spousty nápadů, plánů a přání, proto mě příjemně překvapilo, že jsem prohlídkou prošla s “dobrým vysvědčením” a i přes “velké plány” své vize naplňuji každým dnem.
Proč jste se rozhodla stát právě lékařkou a co Vás k tomu vedlo?
Nemyslím, že šlo o rozhodnutí, už jako tříletá holčička jsem si často hrála s bílou brašnou, ve které byl fonendoskop, recepty, krabičky od léků a mastí. Viděla bych to jako vložení důvěry v to, co pro mě bylo nachystáno. Když jsem se napoprvé nedostala na medicínu a začala studovat biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě, ač mě to bavilo, okamžitě jsem si uvědomila, že mě nic nebude bavit tolik, jako právě medicína. Napodruhé už to naštěstí vyšlo. První neúspěch s pokorou vnímám jako důležitou lekci pro uvědomění si priorit a získání odhodlání pro následnou náročnou cestu.
Kde jste studovala a co Vám při studiu nejvíce šlo a jaký byl naopak problém?
Studovala jsem na Masarykově univerzitě v Brně. Bavily mě praktické předměty se skutečnými pacienty, hovořit s nimi a propojovat si získané informace s naučenými znalostmi. Titěrnosti a technikálie na superspecializované úrovni jsem se sice dovedla našprtat, ale také okamžitě zapomenout.
Kde jste pracovala?
Od roku 2012 jsem pracovala na interním oddělení Nemocnice Agel Valašské Meziříčí. V roce 2015 jsem začala dvakrát týdně docházet do Hospice Citadela ČCE Diakonie Valašské Meziříčí. Tato zkušenost mě inspirovala k myšlence dostat paliativní přístup i do nemocnice, tedy zejména zajímat se o to, zda pacienti mají informace, které chtějí a potřebují pro to, aby si uvědomili své potřeby, mohli se podílet na definování svých cílů a vytváření plánu pro další, často závěrečnou, část jejich života. Získala jsem prestižní stipendium NF Abakus které mi umožnilo se v oboru odborně vzdělat, založit v nemocnici Paliativní tým a Ambulanci Paliativní a podpůrné péče. Atestovala jsem z Interny a Paliativní medicíny. Po dvou mateřských dovolených se aktuálně Paliativní medicíně věnuji naplno. Na půl úvazku jako paliatr v Ambulanci Paliativní medicíny Diakonie, v mobilním hospici Společnou cestou, dále v Domově se zvláštním režimem, kde se věnuji klientům s pokročilou demencí, a jeden den pracuji v Nemocnici Agel Valašské Meziříčí a.s.
Co Vás přimělo pracovat právě v Hospici a proč?
Do Hospice mě přivedl můj bývalý primář interny, pan Dr.Prodělal, internista, geriatr, který zároveň pracoval v hospici a věděl o mé zálibě v geriatrii. Nabídku na rozšíření obzorů o hospicovou péči jsem vděčně přijala a vůbec jsem tehdy netušila, jaký se mi otevře svět pestré a smysluplné medicíny.
Co je v Hospici nejtěžší?
Hospic Citadela je krásné, vlídné místo s příjemnou atmosférou. Klientům je k dispozici velká zahrada, do které je možné je vyvézt z jejich pokoje klidně i na lůžku. Personál je laskavý a jejich přístup plný upřímného zájmu a respektu. Samozřejmostí je duchovní podpora. Nabízí se však i pestré aktivizační programy, canisterapie, rehabilitace a kulturní povzbuzení. Pro mě osobně je proto těžké, a je to časté, když klienti přicházejí v tak pokročilém stavu, že už nic z toho nevnímají. Nejtěžší je pak vidět, když umírá člověk duševně či duchovně nesmířený.
Proč si myslíte, že je tak důležitá duchovní stránka pacienta v posledních měsících života v Hospicích všeobecně? Jak vnímáte v nemocnicích duchovní stránku člověka? Jaký je rozdíl mezi těmito dvěmi institucemi?
Každý člověk je multidimenzionální bytost. Máme tělo, duši, své místo ve společnosti a víru, či vědomí nějakého přesahu naší existence. Každá z těchto čtyř částí je nesmírně důležitá, zajímat se a pečovat je potřeba o každou z nich. Nemyslím, že se o duchovní stránku v hospici zajímáme více, než o ty ostatní. Spíš jí zde konečně přikládáme patřičnou, stejně významnou hodnotu.
Nemocniční systém a provoz je založen na výborné péči o tělesnou schránku, na což se klade důraz. Povědomí i snaha věnovat se duši, potížím sociálního charakteru či duchovním potřebám zde určitě jsou, nicméně to není prioritou a jeden či dva sociální pracovníci a duchovní nedokáží zdaleka saturovat potřeby všech pacientů.
Jak příbuzní pacientů v Hospici přijímají konec života?
Je to individuální. Záleží na příbuzných i na pacientech. Často jsou vděčni, že náročnost péče mohou přenechat zkušenému personálu a sami se mohou trochu uvolnit a soustředit pouze na to, co je pro ně skutečně důležité. Vzpomínají, čtou nemocným knížky, povídají si, zpívají, modlí se, jen tak jsou spolu. Potkávám se s mladými pacienty, u kterých by mi přišlo přirozené, kdyby se se situací špatně srovnávali, ale oni mě naopak překvapí vyrovnaností, klidem, stejně tak jejich blízcí. Rodiny pacientů pokročilého věku jsou většinou s koncem života svého příbuzného lépe srovnaní, ale i zde jsou výjimky a příbuzní chtějí léčit a “zachraňovat” devadesátiletého umírajícího člověka, aby zde byl ještě déle, přesto, že jsou rezervy jeho těla dávno vyčerpány.
Kde všude přednášíte a čeho se přednášky týkají?
Jsem lektorem Centra Paliativní péče, což je organizace, která se zabývá vzděláváním, osvětou a výzkumem v paliativní péči. V rámci těchto programů přednáším pro personál domovů pro seniory, které se rozhodly, že chtějí o své klienty pečovat až do konce jejich života. Jinak přednáším velmi sporadicky, na konferencích Paliativní společnosti, na akcích Diakonie, letos jsem dostala milé pozvání na přednášku pro Valmezský spolek seniorů “70 A víc, neznamená nic” na téma chronické nemoci ve stáří, občas se účastním nějaké besedy, letos to bylo například v kině k filmu Rok vdovy.
Co považujete v životě za důležité?
Rovnováhu, v dávání i užívání si radostí života, v práci i odpočinku. Lásku, dobré vztahy s lidmi, přáteli, sousedy, kolegy. Přiměřenost v jídle i pohybu. Péče o to, aby tělo i duše byly zdravé. Pěstování vděčnosti a laskavosti.
Jste věřící?
Ano, jsem.
