13.část
Román ,,Podnik Artamonových" napsal Gorkij až po říjnu 1917 v roce 1925.
Pokračuje v něm v úsilí o uměleckou syntézu, když na historii tří generací
rodiny Artamonových popisuje vznik, rozvoj a nakonec úpadek kapitalismu
v Rusku od roku 1861 do revoluce 1917.
První představitel Artamonových je Ilja Artamonov, bývalý nevolník, který
se sám zúčastnil jako dělník stavby továrny, která mu v budoucnu bude patřit.
Má velmi blízko k dělníkům a počítá se za jednoho z nich. Také prostí dělníci
ho považují za svého člověka. Žije společně s dělníky, nevyvyšuje se nad ně
a to samé chce naučit i své děti. Po jeho smrti se ,,nejvyšším" v továrně stává
jeho syn Petr. Na synech starého Ilji Petrovi, Nikitovi a Alexeji se postupně
rozvíjí proces úpadku kapitalismu. Hlavním pocitem Petra je strach. Bojí se
továrny, bojí se dělníků, nevede se mu v obyčejném životě a na konci románu
téměř ztrácí ,,lidskou tvář"
Druhý syn hrbáč Nikita se chce zbavit svého prostředí a i když nevěří v Boha
odchází do kláštera. Alexej je naopak krásný člověk bez předsudků. Autor na něm
ukazuje typ nové buržoazie - silné a tvrdé k pracujícím, pro kterou jsou důležité
jen peníze získané z podnikání.
Proces rozpadu kapitalismu v Rusku se završuje ve třetí generaci rodiny
Artamonových. Vnuci starého Ilji se už o chod a případný další rozvoj továrny
nezajímají a cítí se tam spíše jako hosté.
Výjimkou je mladý Ilja Artamonov, který je podobný svému dědovi.
Ten jediný se staví na stranu dělníků, kterým se snaží pomáhat.
Souběžně s historií rodiny Artamonových popisuje autor v románu historii rodiny
Morozových - představitelů proletariátu.
