3.část
Ve svých 15 letech odchází mladý Peškov z malířské dílny ikon a střídá různá,
vesměs podřadná zaměstnání. Pracuje jako dozorce na stavbách novgorodských
trhů mezi dělníky, tesaři a zedníky, statuje v divadle, kde poznává jeho
,,strašnou sílu" při Ščedrinových ,,Pánech Golovlevových." Zažívá
jako očitý svědek protižidovské pogromy, jimiž se carský režim snaží odvést
pozornost od bídy a utrpení prostého člověka.
V tomto období žije v dospívajícím Aljošovi dvojí člověk. Jeden,
který poznal co nejvíce ohavností a špíny, poněkud z toho zmalomyslněl
a utištěný poznáním všedních strastí, začal se k životu a lidem chovat
nedůvěřivě, podezřívavě, s bezmocnou lítostí ke všemu i k sobě samému.
Jeho přáním bylo:,, co nejméně lidí a co nejdále od nich..."
Ten druhý člověk v něm, hořící svatým duchem čestných a moudrých
knih cítil, jak síla strašné skutečnosti mu lehko může ,,utrhnout hlavu,
rozdrtit srdce" a proto se jí usilovně bránil, vždy připravený na každý spor
a zápas, ochotný vrhat se slepě do každé rvačky.
Ale nejednalo se jen o individuální rozpory dospívajícího mladíka-mimořádně
nadaného a neobyčejně citlivého pod vlivem osobního poznání skutečnosti,
ale o samotné rozpory v celospolečenské náladě v 80. letech 19. století-doby
bouřlivého růstu kapitalismu a zároveň počátky formování dělnické třídy
a vznik prvních marxistických kroužků.
Na podzim roku 1884 odchází již šestnáctiletý Peškov do Kazaně s trochu
naivním úmyslem samouka studovat na univerzitě. Ocitl se v polotatarském
městě a jednou z jeho prvních ,,univerzit" byl sklep, ve kterém bydlel
v zápachu ze chcíplých koček a psů, v šumotu lijáku a za skučení větru.
Tady si uvědomil, že univerzita je fantazií a že by udělal lépe, kdyby
vymýšlel nějaká dobrodiní pro zemi po níž chodí tak těžce nejen on sám,
ale snad všichni zbídačení lidé. V Kazani se Peškov pohyboval mezi
přístavními dělníky, bosáky, mezi zloději, prostitutkami, podivíny,
mrzáky a nejrůznějšími existencemi, které obývali polorozbořený dům
ve kterém nalezl spíše úkryt než skutečné bydlení. Zde a za těchto podmínek
pokračuje duchovní a názorový vývoj mladého Alexeje Peškova. Život a
společnost pak soudí a třídí v něm látku pohledem člověka, který se dostal
do této extrémně tíživé životní situace, který se dostal bezmála na ,,samé dno"
společnosti./viz třetí část autobiografické trilogie ,,Moje univerzity".
Lidé všeho druhu ho zajímali nejen svými osudy, ale a to především
svými názory. Mladý Alexej se již za pobytu v Kazani dostal do shromáždění
radikálně naladěné mládeže, do konspirativních revolučních kroužků,
předmětem jejichž debat byla budoucnost Ruska a změna života.
Peškova to do nich přímo hnalo. Hnalo ho především to, jak se chtěl
dostávat kupředu přes všechen hlad, hněv a smutek, které ho nepřestaly
provázet. Po roce tohoto ,,bosáckého" života přijal Alexej v Kazani místo
u preclikáře Semjonova. Zde těžce tělesně pracoval, ale též podle národnické
terminologie ,,pracoval mezi lidem a snažil se ho ,,osvěcovat".Toužil rozsévat
ideje rozumu, dobra, věčna. Vznícená obraznost ho neustále hnala vyprávět
co prožil a co přečetl. Odporoval názoru o nesmyslnosti života a
neprospěšnosti práce, ale protiklady života, pohled na bohaté kupce
a zbídačené dělníky, ho mátly. Chtěl vidět rozum společnosti v inteligenci,
ale inteligenti se mu zdáli lidmi slabými a ,,bezkřídlými".
Především neuměli spojovat svůj osud s lidem. Odštěpení vzdělanců
jako rozumového prvku od lidového živlu pak pronásledovalo Gorkého
po celý život. V Kazani se cítil nerovným členem mezi studenty-narodniky
a zároveň měl pocity odervání od dělníků, od nichž ho tehdy
oddalovala jejich neuvědomělost. Život se před ním rozvíjel jako nekonečný
řetěz nepřátelství a surovostí. Cítil ,,jedovatou plísen v srdci", byl duševně
vyčerpán a upadal do depresí. Díval se na sebe samého chladně, cizíma,
nepřátelskýma očima. To ho dovedlo až k pokusu o sebevraždu
12. prosince 1887.Chtěl si prostřelit srdce, ale pouze si poranil plíce
a po poměrně těžké operaci se nečekaně brzy uzdravil. /Sebevražedný pokus
později připomíná jeho ,,Příběh z Makarovova života".
Posledního prosince téhož roku se sešla kazanská duchovní konzistoř
a rozhodla se Peškova odevzdat pravomoci příslušného popa, aby mu
objasnil význam náboženského učení a smysl vezdejšího života. Peškov
nejenže nikam nešel, ale na výzvu dokonce odpověděl posměšnými veršíky.
Církev ho pak vyloučila ze svého středu na 7let./ Mimochodem bych zde
chtěl uvést, že později byl z církve vyobcován i Lev Tolstoj-člověk na rozdíl
od Gorkého hluboce a upřímně věřící./ Ještě v Kazani se A.Peškov seznámil
s železničním dělníkem, dřívějším politickým vyhnancem M.A. Romasem.
S ním také z Kazaně odešel na ruský venkov, konkrétně do volžské
vsi Krasnovidovo. Zde před ním vyvstal neradostný život ruské vesnice.
Peškov viděl ponuré mužiky v ustavičné téměř trestanecké dřině, mnoho
lidí sedřených prací, nemocných bojácných. Přitom viděl jakoby
v každém z nich bylo něco ,,vlčího". To byl obraz ruské vesnice
80. a 90. let 19. století, který Peškov dosud neznal, nelíbil se mu a také mu
nedokázal hned porozumět.
Vesnici proto brzy opustil a s polobosákem Barinovem odjel do Samary.
Pluli podél břehů Kaspického moře, na čas se přidružili k rybářům, ale neklidné
srdce hnalo mladého Peškova dál k dalším zaměstnáním, k dalším životním
prožitkům, dalším vysoce cenným životním zkušenostem.