Po mimořádných úspěších spanilých jízdách za hranice se odpůrci husitů ocitli v tísni. Obávali se především toho, aby se I za hranicemi Čech poddaní nevzbouřili a nevrhli se na představitele vysoké šlechty I představitele katolické církve po husitsku. I samotný Zikmund, který měl jako uherský král stále větší problémy s nájezdy Turků si uvědomil , že na dvou frontách válčit nedokáže. Potřeboval v Čechách proto konečně trochu klidu. Z těchto důvodů dal prostřednictvím vysoké kališnické šlechty najevo ochotu k přímému setkání s představiteli revolučních Čech. To byla ovšem bomba. Po deseti letech marných bojů došlo konečně k situaci , kdy byl Zikmund s představiteli radikálních husitů ochoten jednat jako rovný s rovnými. Ač chtěl při tomto jednání Zikmund opět praktikovat své už pověstné falešné sliby I intriky, jednání se skutečně uskutečnilo. Došlo k němu v dubnu 1429 v Prešpurku/dnešní Bratislavě/. Za českou stranu vedli jednání Prokop Holý a jistý ,,mistr Engliš”/vzdělaný viklefovský Angličan, vlastním jménem Petr Payne, který hájil husitské zájmy./
Co požadoval Zikmund? S rafinovaností jemu tolik vlastní především uzavření dlouhodobého příměří mezi husity a zeměmi sousedícími s revolučními Čechami. Husité měli v podstatě dobrovolně složit zbraně a přestat se svými spanilými jízdami. Ne , to husité nemohli přijmout. Složit zbraně, když jsou vojensky na vrcholu nebylo možné. Ustoupit však nechtěl ani Zikmund. Proto prešpurské jednání, ač se protáhlo skončilo bezvýsledně. Jediné čeho se vyznavačům kalicha podařilo dosáhnout, byl Zikmundův slib , že se v dohledné době uskuteční velký církevní sněm v Basileji, kterého se jako rovnocenní partneři budou moci zúčastnit I zástupci radikálních husitů. Jenže když husitští vyslanci téměř bez výsledku odcházeli bylo do Basileje ještě daleko a Zikmund samotný už přemýšlel o další křížové výpravě.