Pokus českého krále Václava IV. umlčet počínající revoluci již v jejím zárodku se nezdařil. Větší váhu než jeho nařízení mají v Praze horlivá vpravdě revoluční slova Jana Želivského. Na jeho kázání v chrámu Panny Marie Sněžné/jeden z mála, kde je povoleno přijímat podobojí/ chodí téměř masově především novoměstská chudina. A Želivský vyloženě revolučními slovy zrovna nešetří: ,,Kéž nepoznáme smrti, dokud neuvidíme syna člověka, přicházejícího v království své nejdříve v Čechách, pak v celé církvi. O kéž by se Praha stala vzorem všem věřícím”.
Želivský je ve své revolučnosti tak zaslepený, že nezná žádnou střední cestu, která by asi byla ideální.
Začátkem července 1419 dosazuje král Václav IV. Na novoměstskou radnici nové konšely. Ti jsou rázní, nemilosrdní a hlavně protirevoluční. Ještě je na jejich příkaz uvězněno několik buřičů. Víc toho už nestihnou….
Je neděle 30. července 1419. V nabitém chrámu Panny Marie Sněžné bouří Želivský proti všem utlačovatelům lidu. Mnozí návštěvníci přišli na jeho kázání ozbrojeni. Po skončení kázání se zfanatizovaný dav vedený Želivským vydal do pražských ulic. Nakonec zamířil k Novoměstské radnici osvobodit tam nedávno uvězněné buřiče. Na rozbouřený dav byly z oken radnice údajně vrženy těžké balvany. To ho rozlítilo a chudina vzala Novoměstskou radnici útokem. Ozbrojený lid, který prý vedl samotný Jan Žižka vylomil vrata radnice, přemohl ozbrojené stráže a nedávno dosazené konšely vyházel z radničních oken na ulici, kde je dobil. Tak skončila první pražská defenestrace a současně začalo radikální období husitské revoluce.