Stará čeština existovala převážně v mluvené formě. Jako literárního jazyka se jí prakticky nepoužívalo.
Na literární vyjádření se v období ranného středověku užívalo latiny a to prakticky v celé Evropě.
U češtiny však výjimka potvrzuje pravidlo. V Čechách se již ze 12. století tu a tam zachovaly skromné, nepatrné stopy staré spisovné češtiny. Vůbec první dvě česky zapsané věty , o kterých se ví, zněly:
,,Pavel dal jest Ploškovicích zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Seglatu.“ Text lze najít v méně čitelné podobě na zakládací listině litoměřické kapituly. Tato listina sice pochází už z roku 1057, český přípisek je však mladší. Záznam přeložen do současné češtiny hovoří o darování půdy a dvou poddaných klášteru.
Další památkou na spisovnou češtinu jsou vzácné glosy ze svatojiřské chorální knihy. Patrně někdy ve 12. století si do tohoto vzácného rukopisu dělala poznámky jakási zbožná řeholnice a ty byly navýsost odborné a přitom odlehlé teologii. Jsou její útěšnou a ryze soukromou maličkostí, která jakoby proteplovala studený obraz klášterního života řeholnic. Neznámá jeptiška si česky poznamenala poznatky o svých mnišských vyučujících a to doslova: ,, Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé“. A ještě: ,,Lector Vituz je krásný kurvy syn.|“
Jak je vidět psaná čeština z 12. století se už příliš nelišila od té dnešní a hlavně nepostrádala i pro současnou češtinu občas typické jadrné výrazy.
Luboš Hora-Kladno