ČESKÁ KNÍŽATA 11

Spytihněv II. a první český král Vratislav II.

Podle stařešinského řádu, zavedeného Břetislavem I. se nejprve českým knížetem stal nejstarší z jeho synů Spytihněv II. Ten však vládl jen pouhých několik let/1055-1061/ a ve svých třiceti letech věku náhle zemřel. Za tak krátkou dobu po sobě nestačil zanechat výraznější vladařskou stopu. Kosmas ho sice charakterizuje jako velkého vlastence, který prý minimálně z Prahy vyhnal všechny Němce, ale tahle Kosmova zpráva má jednu vadu: Nelze jí zcela věřit. Žádný totální odsun Němců se za vlády Spytihněva nekonal. Zajímavější je zpráva, že právě Spytihněv II. roku 1060 začal na Pražském hradě budovat baziliku sv. Víta, která nahradila již nevyhovující rotundu založenou snad svatým Václavem. Více zpráv o Spytihněvovi II. téměř nemáme.

O to více zpráv máme o jeho mladším bratru Vratislavu II. V tomto případě se jedná o vůbec prvního českého vladaře, který získal pro Čechy titul krále/byt jen doživotního/. Vratislav II./jako král I./ panoval v naší zemi déle než 30 let /1061-1092/. Za jeho vladařské éry se podstatně upevnilo mezinárodní postavení českého státu a tento fakt nalezl formální vyjádření i ve Vratislavově královské koruně, kterou získal až na sklonku své vlády.

Svou vládu však začal Vratislav dost neštastně, když si znepřátelil mladšího bratra Jaromíra, kterého v podstatě násilím donutil stát se pražským biskupem proti jeho vůli. Mezi českým knížetem a pražským biskupem pak zahořela zášt o to neštastnější, že šlo o dva nejvyšší představitele státu. I díky tomu vzniklo za vlády Vratislava II. ještě i druhé biskupství v Olomouci. Existence dvou biskupství v jednom státě se pak řešila celá léta a zasahoval do ní i z Říma samotný papež. Díky těmto církevním problémům přesídlil Vratislav z Pražského hradu na Vyšehrad.

Druhá polovina 11. století je v evropských dějinách charakteristická takzvaným ,,bojem o investituru“/investitura znamená uvádění do církevního úřadu/. Až do této doby byla totiž církev závislá na světské moci. Nyní se chtěla z takové závislosti vymanit a osamostatnit. Proto se vrhla do otevřeného boje. Do sebe se pustili nejvyšší světský představitel -římský císař Jindřich IV. A nejvyšší církevní-papež Řehoř VII.

Evropa se zase jednou rozdělila na dva tábory. Polsko a Uhry stály na straně papeže, zatímco český kníže Vratislav II. se stal patrně nejvěrnějším spojencem císaře Jindřicha IV. Válčilo se tenkrát snad po celé Evropě. Vratislav absolvoval bezpočet vojenských tažení ve službách císaže a nejednou se při nich vyznamenalo jeho vojsko./Čeští bojovníci se za Vratislava velmi vyznamenali např. přechodem Alp, nebo rozhodujícím střetnutím na římských hradbách a byli obávaní v celé Evropě./ Vratislav také snad jako jediný zústal až do konce svého života císaři věrný a nikdy se nedal koupit jako řada jiných feudálů pro druhou nepřátelskou stranu. Jeho zásluhy o věc německého císaře byly tak mimořádné, že se Vratislav dočkal roku 1085 pro Čechy zcela mimořádného ocenění a byl oceněn titulem českého krále. /žel jen doživotního, když na jeho nástupce se královský titul nevztahoval./ Královská koruna ho učinila v hierarchii říšských hodností nejvýznamnější autoritou mezi ostatními panovníky hned po císaři. Jeho královské hodnosti byl přiznán mezinárodní charakter, čímž Vratislavova prestiž neobyčejně vzrostla.

Plných 7 let vládl v Čechách Vratislav II. jako král/Bývá označován i jako Vratislav I.-protože byl oficiálně prvním českým králem/, než roku 1092 zemřel.

Luboš Hora-Kladno

Napsat komentář