Poslední Čechovou hrou, kterou napsal až krátce před svou smrtí na začátku 20. století je ,,Višňový sad“ Této hře bych se ve své práci chtěl věnovat trochu podrobněji.
I ve ,,Višňovém sadu“ je děj neobyčejně prostý a v podstatě nedůležitý. Hra nemá žádnou ostrou zápletku ani efektní rozuzlení. Zato je od počátku do konce zabarvena lyrismem, někdy tesklivým, někdy sentimentálním až romantickým.
Nepříliš důležitý děj ,,Višňového sadu“ jen stručně. Šlechtična kněžna Raněvská vlastní starý višňový sad. Má k němu velmi úzký citový vztah, který Čechov dokázal mistrně zlyrizovat. Protože se ale Raněvské nedostává peněz, musí sad přes nezměrný bol v srdci prodat. Sad nakonec kupuje Lopachin-představitel nové nastupující generace. Zatímco Raněvská a další hrdina hry Gajev představují starou šlechtickou generaci, která je sice talentovaná i schopná, ale na druhé straně také lehkomyslná, snažící se jen o to žít krásně a bezstarostně je kupec sadu Lopachin už naopak představitelem nově nastupující podnikatelské kapitalistické společnosti. Lopachin pracuje od rána do večera, je schopný, energický, praktický, ale vyznává pouze materiální hodnoty. Sympatie Čechova nepatří ani Raněvské, ani Lopachinovi, ale mladým lidem Aně a Trofimovovi. Po prodeji sadu odjíždí Anja s Trofimovem z rodného domu s ušlechtilým předsevzetím pracovat pro druhé i s vírou ve šťastnou budoucnost.
Jak již jsem uvedl celá hra je nádherně lyrizována, Rád bych uvedl alespoň několik lyrizovaných výroků některých hrdinů.
Raněvská zachvácena citem nadšení a lásky k rodnému domu i sadu:
,,O, moje dětství,moje čistota! V této dětské ložnici jsem spala, odtud jsem se dívala na sad, štěstí se se mnou probouzelo každého jitra , a tenkrát byl sad právě takový jako dnes, nic se nezměnilo- Celý,celý bílý. O můj sade!“
Jinak znějí řeči mladého Trofimova. Ke konci druhého jednání, když mluví o budoucnosti země, vášnivě vyzývá: ,,Kupředu! Jdeme nezadržitelně za jasnou hvězdou, která hoří tam v dáli! Vpřed! Nezastavujte se přátelé,“
Ke konci třetího jednání vystupuje Anja v srdečném monologu: ,,Maminko! Maminko,ty pláčeš. Milá, dobrá, zlatá moje maminko, ty moje překrásná, mám tě tak ráda…Višňový sad je prodán, už ho není to je pravda, ale neplač maminko, máš ještě život před sebou, zůstala ti tvoje dobrá čistá duše…! Pojďme spolu, pojďme, milá. pryč odtud,pojďme! Vysázíme si nový sad, krásnější, než byl tento, uvidíš, pochopíš a radost, tichá, hluboká radost obestře tvoji duši jako slunce na sklonku dne a ty se zase budeš smát, maminko! Pojďme, milá pojďme,!“
Ne v ději já osobně vidím krásu Čechových děl. Ten není až tak důležitý. Skutečnou krásu pro mě jako vášnivého milovníka romantismu znamenají tyto výše uvedené strhující monology.
Anton Pavlovič Čechov se ukazuje jako skutečný mistr v zobrazování jemných, sotva zachytitelných nálad, seznamuje diváka s psychologií osob vystupujících ve hře a současně zabarvuje celou hru lyrickým tonem.
Jeho poslední hru lze chápat tak, že višňový sad představuje symbolicky celé Rusko jeho osud a v monolozích především Trofimova i Anji i jeho budoucnost.