Ve své druhé hře z vrcholného dramatického období na přelomu devatenáctého a dvacátého století, která má název ,,Strýček Váňa“ se Čechov zabývá vlastně nešťastným osudem malého člověka. Hlavní hrdina Ivan Petrovič-v tomto případě právě strýček Váňa je připraven přinést jakoukoli obět profesoru Serebrjakovi, ve kterém dříve viděl svůj ideál. Když se ale tento ideál ukázal být falešným, a profesor Serebrjakov obyčejným egoistou, střílí strýček Váňa na Serebrjakova, ale dobře netrefí. Hra končí zcela obyčejně bez jakýchkoli srdcervoucích extrémů, což je pro Čechova více než typické. Profesor odjíždí a v osadě vše zůstává při starém.
V závěru další hry s názvem ,,Tři sestry“ hrdinka Olga/objímajíc své dvě sestry Irinu a Mášu/ nechává ulevit svým citům.
,,Hudba hraje vesele,radostně a chce se žít! Bože můj! Uplyne čas, i my odejdeme navždy, zapomenou na nás, zapomenou na naše tváře, hlasy i kolik nás bylo, ale naše muka se změní v radost pro ty, kdo budou žít po nás, štěstí a mír nastane na zemi a dobrým slovem s vděčností vzpomenou na ty, kdo žijí nyní. Milé sestry, náš život není ještě u konce. Budeme žít! Hudba hraje tak vesele, tak radostně, a zdá se ještě trochu času a my se dovíme, proč žijeme a proč trpíme….“
Tento patetický výlev citů pro autora jinak nezvyklý, není ovšem adresován sestrám Olgy Irině a Máše, ale má být bezprostředním oslovením diváků, sedících v hledišti. Něco takového si Čechov dovoluje jen výjimečně a pouze v samotném závěru, protože chce, aby jeho slova utkvěla natrvalo v paměti diváků. V závěru ,,Tří sester“ vítězí skrytý ideální svět nad světem strašné všednosti a dramatik tak alespoň v posledních scénách narušuje dojem tragičnosti. Tragickými se pak jeví už jen osudy jednotlivců, ale ne osud světa v celku.