,,Skaláci“ / 1875/ a ,,Skály“ /1886/
Román ,,Skaláci“ napsal Jirásek na počátku své tvorby a lze ho zařadit k jeho prvotinám. Přesto se jedná o obdivuhodné dílo literárního začátečníka. S vynikajícím smyslem a citem pro vnější i vnitřní podobu Jiráskova rodného kraje, oproti autorově současnosti v době před sto lety vylíčil Jirásek na základě dochovaných zpráv současníků lidovou vzpouru na Náchodsku proti cizímu panstvu-rodu Piccolominiů.
V tomto díle se ozývá nejen demokratické, ale i sociální vědomí a Jirásek v něm plně sympatizuje s lidovým hrdinou Jiřím Skalákem.
V dalším románu z tohoto období s názvem ,,Skály“ /1886/ zobrazil autor postavu revolučního kněze Ulického , který se snaží roznítit lidovou vzpouru proti panským utlačovatelům. Žel nakonec končí na popravišti Záblesk naděje v těžké době útlaku představuje v závěru románu smíření starého rebela Voborského se synem-katolickým knězem. Zároveň je však ukázána tíha doby, která odcizovala syny otcům.
,,Psohlavci“ /1884/
Jedná se o první skutečně velké dílo z doby pobělohorské. Román Jirásek napsal poté, co osobně navštívil Chodsko. Autor v něm popisuje povstání Chodska a Chodů proti vrchnosti , především Lamingerovi. Ve vůdci Chodů Janu Sladkém-Kozinovi i v řadě dalších románových postav vytvořil autor umělecky přesvědčivé typy hrdinů , jejichž protipanský postoj je výrazem pevného přesvědčení o spravedlnosti vlastní věci.
V díle ,,Psohlavci“ se však Jirásek snaží vylíčit i lidový kolektiv Chodů i lidové prostředí chodského venkova. /Myslím, ze i román ,,Psohlavci“ byl zfilmován, ale já osobně jsem ho ve filmovém zpracování neviděl./
,,Temno“/1913/
Jedná se o poslední Jiráskův dokončený román, který vyšel v období těsně před vypuknutím I. světové války. Jirásek se v něm po letech znovu vrátil do pobělohorského období, konkrétně do dvacátých let 18. století, kdy snahy protireformace dosahovaly vrcholu. Právě probíhal zápas o svatořečení Jana Nepomuckého, který byl pro katolickou církev jakýmsi protipólem Jana Husa.
V románu často vystupují jezuité ,z nichž Jirásek velmi sugestivně vylíčil známého ničitele českých knih pátera Koniáše. Jezuité všude horlivě pronásledují nekatolické vyznání a dopouštějí se přitom i řady krutostí.
Hlavní děj románu se točí zejména kolem dětí myslivce Machovce Tomáše a Helenky.
Myslivec Machovec je vdovec, který tajně vyznává zakázanou a pronásledovanou evangelickou víru. K té přivedl i obě svoje děti Tomáše a Helenku, které již jsou ve věku na prahu dospělosti.
Otec Machovec i s dětmi žije ve Skalce u Opočna, kde se také část děje románu odehrává.
Když do Skalky zavítá jezuitská misie, vedená zarytým jezuitou Mateřovským udává místní správce Čermák Machovce z vyznávání nekatolické víry. Misie vtrhne do hájovny, ale myslivci Machovci se podařilo včas utéct. Zůstaly tam jen obě Macovcovy děti. Členové misie najdou v hájovně tajně přechovávané zakázané evangelické knihy, čímž je Machovcovo vyznávání nekatolické víry potvrzeno. Machovec však stačil utéct a obě děti jsou jako poddaní prodáni na katolickou převýchovu do Prahy. V Praze jsou obě děti v poddanství zámožného měšťana přísného katolíka Březiny a jeho rodiny. Tomáš pracuje na vinici, kde se setkává s tajnými vyznavači své evangelické víry. Helenka je služkou u Březinovy tchyně paní Lerchové, kde je vlastenecky smýšlejícím jezuitou, ale zarytým katolíkem Sukem převychovávána na katolickou víru.
Během služby u paní Lerchové se Helenka seznámí s jejím vnukem Jiřím Březinou, citlivým studentem filozofie. Mladí lidé se do sebe brzy zamilují, třebaže Helenka potají stále vyznává evangelickou víru, zatímco Jiří je upřímným katolíkem.
Za Machovcovými dětmi do Prahy tajně přichází evangelík Jiří Vostrý, který má oběma pomoci k útěku za otcem do města Žitavy, kde myslivec po útěku ze Skalky žije. Tomáš z Prahy prchne zatímco Helenka dává přednost lásce s Jiřím Březinou a v Praze proto zatím zůstává.
Nakonec však ani Helenka v Praze u Březinů nezůstane. Když se ukáže že poddaná a navíc ,,kacířka“ si myslí na manželství s katolickým synem zámožného měšťana, rodina Březinů ji vyžene. Nakonec si pro ni tajně přijede otec Machovec a odváží ji k sobě do zahraniční Žitavy.
Mladý Jiří Březina zklamán nenaplněnou láskou k Helence vstoupí do katolického semináře.
V konci románu se Jiří jako seminarista účastní slavnosti ke svatořečení Jana Nepomuckého.
Vlastní názor na román Temno:
Román jsem sice četl, ale rovněž před delší dobou a navíc ho mám doma ve filmovém zpracování z roku 1950. Celý román je líčen především jako ustavičné pronásledování a trestání všech, kteří mají jiné než katolické vyznání. Všechny takové se snaží převychovat na katolickou víru.
Období první čtvrtiny 18. století skutečně muselo být obdobím silně nesvobodným, kdy se nesmělo nic, co by neodpovídalo přísným zásadám katolické víry. A tuto víru hájili především členové jezuitského řádu všemi možnými prostředky, třeba i mučením, nebo popravami, což ale upřímná křesťanská víra zcela zavrhuje. V závěru románu mi bylo líto obou mladých lidí Helenky i Jiříka, jejichž lásku zhatil jen rozdílný způsob, kterým oba stejné náboženství vyznávali.
Jirásek velmi příznačně nazval svůj poslední dokončený román jako Temno. Tento výraz v pojetí románu znamená mnohem víc než jen násilnou rekatolizaci a společenský i náboženský útisk.
Temný a smutný je svět, ve kterém lásku může zhatit pouhý odlišný způsob vyznání stejné víry.
Temná je v Temnu každá slepá víra v autority, sugerovaná člověku orgány moci, temná je víra v zázraky, temná je každá nesnášenlivost. Temná je snaha přizpůsobených za každou cenu zničit nepřizpůsobivost.
Období doznívání a konce protireformace, tedy dobu rokoka a osvícenství /přibližně kolem poloviny 18. století/ zobrazil Alois Jirásek například v drobnějších pracích s názvy ,,Poklad“, ,,Sousedé“, nebo ,,Na dvoře vévodském“.
Luboš Hora-Kladno