Třicet let pobírám invalidní důchod. Za tu dobu jsem zažil bezpočet psychických krizí a byl mnohokrát/z velké většiny jen krátkodobě a vždy dobrovolně/ hospitalizován v psychiatrických zařízeních.
V posledních letech jakoby se moje psychika zlepšila a vydržel jsem několik let bez hospitalizace. Dokonce jako takzvaný peer jsem zvládal na částečné úvazky hned dvě zaměstnání. Jedno na poloviční úvazek v organizaci Dobré místo, která má své sídlo v areálu PN Bohnice/Jsem zaměstnancem této organizace již 11. rokem a pamatuji její založení./ a druhé na dohodu o provedení práce v kladenském Fokusu s minimálním pracovním úvazkem-16 hodin měsíčně. Vše se zdálo být v pořádku až do letošního léta, kdy mě postihla další těžká psychická krize.
Vše začalo matčinou hospitalizací v kladenské nemocnici na interním oddělení s diagnozou infekční zánět tlustého střeva. Matku sice asi po 10 dnech z nemocnice propustili, ale ještě ji čeká klíčové vyšetření a hlavně ona v jejích 85 letech má již delší dobu značné pohybové problémy, když v jednom koleni má již druhou voperovanou endoprotézu, která už ale též dosluhuje a navíc se přidaly další problémy s těžkou formou neuropatie. Maminka se pohybuje stále obtížněji, když i doma v bytě musí stále používat francouzské hole a to i při pouhém stání. Bez holí se cítí nejistá a bojí se, že upadne. Samotné hole už ale nestačí a brzy bude muset používat invalidní vozík, který už dokonce doma má připravený k používání.
Když se její zdravotní stav začal prudce zhoršovat bylo to hlavní příčinou mých těžkých depresí. Vdyť mám jen ji./Táta zemřel ji před několika lety a žádné sourozence nemám/. Pro koho bych měl žít,kdybych ji ztratil?
Dopadlo to tak, že na čas jsem díky těžkým depresím přestal chodit do obou svých částečných zaměstnání a jen se utápěl v hrozných stavech plných černých myšlenek a beznaděje . Namísto obvyklého každodenního sportování, které mě drželo nad vodou jsem se zavřel doma,vůbec nevyházel ven a dočasně ani nereagoval na žádný telefonát ani sms-ku. Nedokázal jsem číst,dívat se na televizi,nebo se zabývat nějakou činností. Nemohl jsem se na nic soustředit a jen samé černé myšlenky se mi honily hlavou .Mám celý život tendenci vidět i při menších problémech vše černě a ještě si ty problémy pořádně zveličit. A tak jsem jen seděl, koukal ,,do blba“a doslovalse mučil v úzkostech a depresích. Prostě úplně klasický přklad mých psychických krizí,kterých jsem v minulosti prožil už bezpočet. Kdyby mi máma, která bydlí naštěstí ve stejném paneláku i vchodu, nenosila jídlo, nevím jak bych dopadl. Nikoho jiného jsem k sobě nepustil, třebaže kolegové z obou zaměstnání se mě snažili navštívit a psychicky podpořit. Já, je ale díky svým těžkým depresím k sobě prostě nepustil.
Stejně ale za to, že jsem se z téhle krize horko těžko dostal vděčím především jim. Když jsem konečně otevřel mobil, bylo tam plno sms-zpráv i zmeškaných hovorů. Ve zprávách mi nikdo mi ani slovem nevyčetl, že jsem se nedostavil do práce. Právě naopak od obou zaměstnavatelů jsem od kolegů dostával podpůrné sms zprávy a viděl jsem kolik kolegů se mi snažilo zavolat. Tehdy jsem se musel zastydět za svou slabost a začal konečně něco dělat. Když jsem se odvážil poprvé ven z bytu bylo mi hrozně. Když jsem poprvé začal běhat viděl jsem jak i fyzicky jsem na tom špatně. Začal jsem se ale pomalu vracet ke starému správnému životnímu stylu a hlavně začal jsem se konečně zase prát sám se sebou. V mém případě nelze jinak. Teď už zase sportuji pravidelně a výkony jdou pomalu nahoru. Ale hlavně nahoru jde moje psychika. Zase se se životem a psychickou poruchou peru, nemoci ,,na just“. Za to že jsem to dokázal vděčím právě těm podpůrným sms-kám i snaze kolegů mě navštívit, nebo zavolat.
A nebylo těch sms zpráv a pokusů o telefonát zrovna málo. Když uvedu jména jako Jožka Gabriel, Jirka Malík, což jsou mí nadřízení z Dobrého místa, nebo další kolegové i kolegyně jako Honza, Naďa, hned dvě Jany.To jsou kolegové i kamarádi z pražské organizace Dobré místo. kteří mi pomohli nejvíce. Jistě jsem ještě na někoho zapomněl, za což se omlouvám./
Co se týče kladenského Fokusu, kolega Roberto se mě pokusil osobně navštívit a psychicky podpořit hned dvakrát,/samozřejmě také marně,když jsem ho k sobě nepustil/ ale podpůrnými sms-kami i telefonáty mi pomáhaly i další kolegyně jako Eva, Deniska, Linda , hlavní vedoucí Nike a zase jsem určitě na někoho zapomněl.
Díky Vám všem mí kolegové a kolegyně z obou zaměstnání. Jen díky Vaší podpoře jsem se z těch těžkých depresí dostal aniž bych musel po letech znovu vyhledat psychiatrickou hospitalizaci. Jsem šťastný že mám takové kolegy a že mohu pracovat v týmech , které v psychických krizích dokáží svým klientům skutečně pomoci.
Luboš Hora-Kladno