,,Lovcovy zápisky“
Jak už bylo výše uvedeno jedná se o krátké povídky ze života lidí Turgeněvova rodného středoruského kraje, které původně vycházely v časopise Sovremennik,ale roku 1852 je autor shrnul do jednotného knižního cyklu. Povídky mají protifeudální zaměření. K prostému vesnickému člověku přistoupil Turgeněv, jako zatím nikdo před ním. Předvádí ho jako nikoli pouze ubohou, případně reptající oběť panské zvůle, ale jako jako člověka, který je svému pánu roven a to nejen podle občanského,nebo náboženského principu, ale jako bytost, který svého pána svými lidskými vlastnostmi a schopnostmi dokonce třeba i výrazně předčí.
Lidoví hrdinové z ,,Lovcových zápisků“ už nejsou nějaké vyšinuté a ušlápnuté postavičky nejrůznějších podivínů a nešťastníků, ale bohatě navzájem diferencované postavy s bohatým vnitřním životem Turgeněv dobře znal lidové typy ruských vesničanů. Jeho portréty takových lidí jsou opravdu mistrné. Autor takové
typy vidíjako lidi neubité a přemýšlivé. Již v prvním zápisku ,,Tchoř a Kalinič“ je to zcela zřejmé. Líbila se mi zejména povídka ,,Nelida“ o přísném ponuře komisním, ale v závěru povídky nikoli nelidském hajným, který chudáka, který svému pánu kácí v lese strom propouští na svobodu. Znamenitě se v Zápiskách Turgeněvovy podařily portréty panských protichůdců lidových typů vesničanů. Například ,,evropsky emancipovaný“ Pěnočkin ze ,,Šafáře“, nebo Zvěrkov z ,,Jermolaje a mlynářky“.Nejstrašněji nepůsobí jejich samotné činy,ale lehkost s jakou je páchají, samozřejmost s níž své poddané pokládají za bezduché, libovolně manipulovatelné předměty. Zvlášť důležitý pro celkové vyznění ,,Lovcových zápisků“ byl způsob, jakým se v nich uplatňuje postava vypravěče -fakt,že všechny postavy a jevy se zde nelíčí přímo, ale ústy vypravěčovými, bystře pozorujícího a vlastní třídu ničem nešetřícího ,,lovce“, v jehož základních rysech není obtížné rozpoznat autorova povahového i světonázorového dvojníka.